... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

10. Odjezd směr Bradavice

18. července 2009 v 22:33 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Vyplnil se mu sen. Sen o nové budoucnosti. Může si najít nové přátele, kteří mu porozumí. Jak se ale asi cítí???


"Vstávat! Spáči! No tak vstávej. Dneska jedeš do školy."
Na ta slova Remus vystřelil z postele rychlostí dělové koule. Začal na sebe soukat oblečení a přitom ještě stíhal skákat po jedné noze po pokoji a kontrolovat, jestli má sbaleno opravdu všechno.
"Nechceš se nejdřív obléct a až pak se zajímat o to ostatní? Je teprve sedm hodin. Chtěla jsem, abychom všechno hezky stihli. Navíc jsi v tom všem možná na něco zapomněl."
Remus se zarazil a nechápavě se na ni zadíval.
"Dnes máš slavit dvanácté narozeniny. A protože tě večer už asi neuvidíme, rozhodli jsme se s tátou, že ti popřejeme už teď, ráno. Takže se v klidu oblékni a pak přijď dolů. Počkám tam na tebe."

Remus sešel dolů po schodech. Sedl si na svou oblíbenou židli a pustil se do snídaně připravené speciálně pro něho. Palačinky. Těch by se mohl přejídat - každý den. Vzal si lžičku a pečlivě si namazal první kousek rybízovým džemem. A protože byl zrovna takový výjimečný den, tak máma připravila pravou domácí šlehačku. To bylo pochutnáníčko. "Jsou výborné," pochválil je mámě.
"Já je nedělala. To tvůj táta."
Removi zaskočilo sousto, které právě žvýkal, a trochu se rozkašlal. Vyklonil se ze židli dopředu, aby viděl až do kuchyně. A opravdu, stál tam. Jeho táta. Právě se pral s poslední dávkou těsta. Rema začala okamžitě na jazyku pálit jedna otázka. Byla docela jednoduchá a v jiných rodinách nejspíš i neobvyklá, ale… Jak je možné, že si táta na něj udělal čas? Proč se jako obvykle nevymluvil na práci? Co se stalo? Odpověď však Remus nedostal, kdo ví.

Po snídani si šel Remus pro jistotu ještě jednou (asi po stopadesáté) zkontrolovat, jestli má sbaleno všechno.

"Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, milý Reme. Hodně štěstí, zdraví," notovala máma, když nesla do obýváku velký dort a na něm dvanáct svíček.
"To je pro tebe," podotkla skoro zbytečně.
Remus už se sice nacpal při snídani, ale když máma rozporcovala tu úžasnou horu čokoládových piškotů, lahodného krému, šlehačky a lískových oříšků, vrhl se na svůj kousek, jako by dva dny nejedl.
"Ať ti nezaskočí," smála se Ifi.
Jakmile se zdálo, že Remus už je plný, máma vstala.
"Zavři oči, máme pro tebe dárek."
Remus zcela jasně slyšel, jak máma otvírala zadní dveře a něco tam brala.
"Už můžeš!"
Remus se rozhlédl. Jeho dárek stál hned na stolku před ním. Nemohl uvěřit vlastním očím.
"Je jenom tvůj. Ať nám můžeš posílat dopisy."
Na nízkém stolečku byla postavená klec a v ní odpočíval nádherný výr velký. Majestátně pozoroval dění kolem. Tvářil se velice moudře, jako by toho za svůj život zažil už hodně, a přitom to bylo ještě mládě. Do té správné velikosti bude muset ještě trošku povyrůst.
"Ta paní, co mi ho prodávala, říkala, že je výborně vycvičený. Prý najde kohokoliv a kdekoliv, a to i za špatného počasí…" Máma mluvila pořád dál, ale Remus už ji ani nevnímal. Prohlížel si to nádherné zvíře. Výr natočil hlavu přímo k němu a nechal ji tak. Těžko říct, jestli je to prakticky vůbec možné, ale dívali se na sebe z očí do očí. Remus měl pocit, jako by mu všechno rozuměl. Slova v té chvíli byla k ničemu. Stačilo se na něj podívat. Remus mu to četl v těch jeho tmavých očích.
"Neboj," zašeptal. "Proletíš se. Už večer. Dřív to nejde. Chápu tě, Eagy. Věř mi." Výr tiše zahoukal.

"Už bychom měli vyrazit, pokud se chceme dostat na nádraží včas," upozornila máma potom, co se podívala na hodinky. Na své zlaté hodinky. I všechny prstýnky a náušnice byly zlaté.
… Máma zabalila Removi kus dortu s sebou a dala mu ho do batůžku…
Teprve teď Removi něco došlo. Proč se na to nezeptal Brumbála?
… Nastoupili do auta…
Co když mají v Bradavicích stříbrné kliky? Příbory? Vzal si vůbec s sebou tu mastičku? A co když mu bude chtít potřást rukou někdo, kdo nosí stříbrný prstýnek? Proč na to nepomyslel předtím? Všichni poznají, že je vlkodlak dřív, než přijde první úplněk. Neměl by říct tátovi, ať radši otočí směr a zaveze ho domů? Vždyť to bude celé jeden velký propadák… Ne! Musí to nějak překonat. Přece tam chce jet. Chce být prvním vlkodlakem, kterému se podaří zdárně vystudovat. Chce si najít kamarády. Chce žít jako obyčejný kluk… Co to plácá? Normální člověk už nebude nikdy. Nikdy! Jen se s tím musí naučit žít. A kde by se to mohl naučit lépe než ve škole?

Nádraží King's Cross bylo obrovské. Rozhodně větší, než si kdy představoval. Remus věděl, že vlak odjíždí z nástupiště 9 ¾, ale už tak přesně nevěděl, jak se tam dostat. Četl něco o nějaké přepážce, kterou se musí projít. O přepážce mezi nástupišti devět a deset, ale, ať se díval, jak se díval, stála tam jen holá zeď.
"Musíš tou zdí jednoduše projít?"
"Jednoduše?"
"Zkus si představit, že tam prostě místo té zdi nic není. Nejlepší je se na to rozběhnout, protože když už se jednou rozhodneš, tak se s tím vozíkem, který vláčíš, blbě zastavuje," smála se Ifi.
Remus se tedy postavil asi šest metrů od zdi, nasměroval se přímo proti ní. Rozběhl se. Eagy ve své kleci netrpělivě poposkočil. Vozík se přibližoval k cihlové zdi. Už jen dva metry… metr… půl metrů… Neee! Remus zavřel oči, čekal náraz. Nic se však nestalo.
Zastavil. Otevřel nejdřív jedno oko, pak druhé - přesně tak, jak to viděl v jednom mudlovském filmu. Před sebou uviděl červenou lokomotivu a na ní nápis Spěšný vlak do Bradavic, odjezd v 11 hodin. Otočil se za sebe. Stála tam velká kovová brána a nad ní visela zlatá písmena dohromady tvořící N Á S T U P I Š T Ě 9 ¾. Asi o minutku později se touto bránou vynořil i táta (nejspíš mu chvíli trvalo, než přesvědčil sám sebe projít zdí) a ihned za ním také máma.
Ifi došla až těsně k lokomotivě. Natáhla k ní ruku, jako by ji chtěla pohladit, ale pak jen zatřásla hlavou, rozhlédla se kolem sebe a doufala, že její pošetilé chování nezaznamenalo příliš mnoho lidí. I přes svou snahu skrýt své pocity, sledovala Bradavický expres přímo s nábožnou úctou. Remus jí viděl na očích, že má na ten vlak krásné vzpomínky. Bude je mít za několik let i on? Nebo přijde doprovodit své děti s myšlenkou, že ten červeně nalakovaný kus železa už v životě nechtěl vidět? A bude mít vůbec děti?
"Pojď, Reme. Sice ještě máme dost času, ale nejlepší bude, když ti nejdřív najdeme nějaké volné kupé. Vždy bývají brzy zabraná. A pochybuji, že bys chtěl až do večera stát v uličce." Máma to říkala s takovým tajemným úsměvem na tváři, až měl pocit, že ona doopravdy takto nejméně jednu cestu absolvovala.
Nakonec se volné místo našlo asi v osmém vagonu (a to byl ještě pořád docela vpředu), třetí kupé z kraje. Poté, co tam všichni společnými silami dovláčeli přetěžký bradavický kufr, si Remus hodil svůj batůžek na sedadlo, hezky oknu, tak, aby seděl po směru jízdy, a vyběhl zase ven. Rozloučit se.
"Měj se tam hezky, Reme. Nezapomeň nám psát. A chovej se tam slušně," neodpustila si máma. "A kdybys náhodou potkal pana ředitele a on měl čas, tak mu musíš poděkovat za to, co pro nás udělal."
"Pfff," odfrkl si táta. Máma ho ihned sjela přísným pohledem, přitom něco naznačovala rty. Snažila se tak učinit nenápadně, aby si toho Remus nevšiml. Nepovedlo se.
Tak proto byl dneska táta doma, proto s nimi jel na nádraží. Máma ho musela nějak donutit.
Proč se zrovna nedíval jinam? Mohl si myslet, že všechno bude zase v pořádku, že se všechno spraví. Nebylo by to krásné?
Nastalo rozpačité ticho. Remus sklonil hlavu a studoval dokonalost mašličky na svých botách. Nejspíš se moc při zavazováni svých tkaniček nesoustředil, každá šla na jinou stranu, navíc ani jedno ouško nemělo stejnou velikost.
Poslouchal, jak nějaká žena kousek vedle usedavě pláče a jak ji její muž utěšuje tím, že se s ní snaží žertovat. Postupně zjistil, že jejich syn letos také jede poprvé do Bradavic, nějaký Giles nebo James, něco na ten způsob. Remus si byl vědom toho, že si teď počíná velice neslušně, že poslouchat cizí hovory se nemá. Na druhou stranu, co měl jiného dělat?
"Ehm…" pokusila se ticho protrhnout máma. "Tak se opatruj. Doufám, že mi nepřiletí ani jedna sova s tím, že jsi něco provedl. A…" na chvíli se odmlčela, jako by přemýšlela, jak následující větu formulovat. "… nezapomeň, že musíš chránit své tajemství," mluvila velice potichu, Remus jí jen tak tak rozuměl.
Smutně přikývl. Posledních několik minut si užíval pocitu, že je normální kouzelnický synek. Proč mu to máma musela připomínat zrovna teď?
"Asi už bys měl pomalu jít, za chviličku odjíždíš."
Opět přikývl, pokusil se na své tváři vytvořit úsměv, s pramalým úspěchem. Lépe to v dané chvíli nešlo, připadal si strašně sešněrovaný. Hrdlo se mu nepříjemně stahovalo. Nedokázal říct ani ahoj. A tak místo toho jen pozvedl ruku ve známém gestu. Otočil se a zamířil k expresu. Opět si začal pohrávat s myšlenkou obrátit se a utéct pryč. Ale ne, na to, aby se vzdal a vyklidil bitevní pole, už bylo příliš pozdě. Jednou se rozhodl, tak si za tím půjde, nikdo a nic ho nezastaví…
Došel až do svého kupé, zavřel za sebou dveře. Po chvíli zápasení se svou vlastní silou a jednou zákeřnou páčkou se mu podařilo otevřít okno. Nahnul se trošku ven, aby lépe viděl. Okamžitě si všiml, že každé okno je obsazeno nejméně jedním studentem, který se na poslední chvíli ještě loučil s rodinou.
Remus pohledem vyhledal mámu a tátu. Stáli, stejně jako když od nich odcházel, až vzadu, v pozadí, kousek od cihlového sloupu. Zvedl ruku a zamával jim. Máma si ho hned všimla a také začala zuřivě pohybovat rukou sem a tam.
Strojvedoucí nahodil motory, vlak se začal nepatrně otřásat. Naposledy se podíval na rodiče, máma mu právě na dálku posílala pusu. Vztáhl tedy ruku a neviditelný polibek chytil. Byl přeci jeho, nenechá ho nikomu jinému.
Celý kolos se pomalu dával do pohybu, poslední studenti ještě naskakovali dovnitř.
Byl to velice zvláštní pocit. Remus vůbec poprvé na delší dobu odjížděl od rodičů, ale to mu najednou nepřišlo důležité. Mísilo se v něm toho mnohem víc. Ano, rozpoznával strach a smutek, ale jasně si uvědomoval i touhu po poznávání nových věcí, po dobrodružství. Nebyl si jistý, který pocit převažuje. Nejdivnější na tom ale bylo, že nějaká jeho část byla nevýslovně šťastná, že odjíždí od rodičů. Moc to nechápal. Není to špatně? V poslední době se sám v sobě úplně ztrácel…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 If* | E-mail | Web | 30. července 2009 v 12:16 | Reagovat

Jojo, ráda se spřátelím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama