... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

11. V Expresu

31. července 2009 v 19:59 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Cesta do školy??? Něco zajímavého??? 8=) No, řekla bych, že dost věcí je poměrně zásadních...
Ještě bych ráda připoměla, že autorkou této kapitoly je Loony

... a až si to přečtete, tak všichni povině sem a přečtěte si Norozlučné kamarátky... je to faktic tááááááááááááááákhle hezoučká kapitolovka od Kelly... xD



Z rodičů se brzy stali jen malé černé tečky, které mizely v nenávratnu. Remus se zabořil do pohodlné sedačky. Teď už nezbylo nic jiného než čekat, co všechno mu osud přichystá…

Ozvalo se nesmělé zaťukání na skleněné dveře. Remus zvedl hlavu, uviděl zrzavou dívenku, jak nesměle přešlapuje u kliky a horečně přemýšlí, jestli vstoupit nebo radši ne. Rozhodl se ušetřit ji jejího malého trápení a sám jí šel otevřít.
"Ahoj," pozdravil. Ihned však začal uvažovat, jestli to nebylo příliš troufalé.
"Ahoj," špitla. "Neměl bys tu volné místo? Já už vážně nevím, kam bych si mohla sednout."
"Samozřejmě, aspoň tady nebude takové ticho. Pojď dál."
"Díky," řekla, ale hned zase odběhla. Pro své věci, jak záhy zjistil.
"Počkej, pomůžu ti," nabídl se, když viděl, jak zápasí s kufrem. Sám sice neměl síly nazbyt, ale ve dvou to zvládli lehce.
"Jé, ani jsem se ti nepředstavila. Lily Evansová," podávala mu ruku.
"Remus Lupin." Jak se svou pravicí přibližoval k té její, modlil se, aby neměla stříbrný prstýnek. Neměla.
"Ty jsi z kouzelnické rodiny?" ještě si ani nestačila sednout a už vyzvídala…

Asi po 15 minutách, kdy probrali svůj původ, počasí, tvary mraků a vyměnili si své názory na velikost orla skalního, se rozrazily dveře a dovnitř vpadl velký kufr, v závěsu za ním nějaká holka. Světlé vlasy až po zadek, obrovské modré oči a příšerně velká pusa, asi takto by se dala ve zkratce charakterizovat.
Najednou se ta osůbka, co téměř ležela na zemi začala smát, až se za břicho popadala.
"Jsi v pořádku," ptal se opatrně Remus, který nebyl zrovna přesvědčený o jejím duševním zdraví.
"Jo,jo. Ale, když… Počkejte, musím si nejdřív trochu vydechnout… pfuu… Když na vás dva byl takový pohled…"
"Jaký?" zeptala se pro jistotu Lily.
"No… Oba na mě civíte jak na cvoka. Oba skvělý nechápavý výraz. Ticho jak na hřbitově. Co byste po mně víc chtěli?" mluvila neobyčejně rychle.
"No tak dobře, vezmeme si to ještě jednou a od začátku. Jsem Gwendolyn Morrisová. Ale říkejte mi Gwen, prosím," udělala na ně psí oči.
"Neboj, Gwendolyn. Já jsem Lily Evansová."
"A já Remus Lupin. Poslyš, Gwen, ty jsi z Walesu?"
"Z Holyheadu. Znáte Holyheadské Harpyje? Lepší famfrpálový tým nenajdete! A víte, co je na tom nejlepší? Že za ně nikdy nehrál žádný muž. A byly to právě naše Harpyje, které vyhrály památný sedmidenní zápas. Mamča s tatíkem se tam tenkrát seznámili. No a rok na to se jim narodila ségra. Oba říkají, že lepší zápas nikdy předtím ani potom neviděli. Ségru pak pojmenovali po chytačce, Glynnis. A když jsem přišla já, dali mi jméno po kapitánce. Byla vážně fantastická. Lítala na zametáku 5. A já mám dokonce její podpis. A asi pět minut jsem s ní mluvila v jednom obchodě a ona mi poradila, co mám dělat, jestli chci jednou za Harpyje hrát. Prý mám pořád trénovat. Víte, já hraju na stejném postu, kde hrávala ona. Jako střelkyně. Jednou to dotáhnu stejně daleko jako ona."
"O tom nepochybuji," smál se Remus.
"A co je to vůbec famfrpál?" špitla zmatená Lily.
"Ty neznáš famfrpál? Je to ten nejúžasnější sport na světě. Ale to zjistíš sama. V Bradavicích je taky taková menší kolejní liga. No, pravidla ti vysvětlím jen těžko, pokud jsi ještě neviděla ani jeden zápas. A ty, Reme, jak jsi vůbec poznal, odkud jsem?"
"Rád čtu."
"Aha… no… ehm… to já zase razím heslo: Knihy mám ráda - na podpal." Na to se začala opět smát.
To je teda číslo, pomyslel si Remus. Při pohledu na naprotisedící Lily usoudil, že není jediný s těmito myšlenkovými pochody.
"Ach jo. Taky máte takový hlad, děcka? Já úplně nej. Musela jsem vstávat strašně brzo, abych se sem dostala. A protože jsme i tak s mamčou a taťuldou zaspali, nějak jsem se nestihla nasnídat. To víte, do Londýna to máme daleko. A když nám ti vydřiduši na ministerstvu odstaví krb a nedají povolení k přenášedlu… Darmo mluvit," divoce mávala rukama, až se Lily, vedle které se Gwen před chvíli usadila, musela krýt, aby náhodou nechytila nějakou ránu.
"Ehm… kdybyste chtěli, tak tady mám kousek dortu. Klidně se s vámi rozdělím. Stejně jsem se ho přejedl už ráno."
"Dort? To vaši pekli dort, kvůli tomu, že odjíždíš? Fíha, to bych taky někdy chtěla zažít."
"Ale k narozeninám ho dostáváš, ne?"
"Tak to přeji všechno nejlepší, Reme," vložila se do toho Lily.
"Já taky přeju všechno nej, ale už to sem dej," ani to nemusela vyjadřovat slovy, žaludek promluvil za ni.
Remus se tomu jen zasmál a rozepnul přezky batohu. Chvíli se v něm přehraboval, než vytáhl jakousi beztvarou hromádku, kterou někdo vtipně zabalil do potravinářského papíru. "Zdá se, že to utrpělo menší nehodu."
"Nevadí, hlavně to už přihraj," úpěla Gwen.
"Ty děláš, jako bys nejedla přinejmenším čtrnáct dní a ne jen od rána."
"Ha ha ha. Já za to nemůžu."
"A to s sebou nemáš žádnou svačinu? Nic?" divila se Lily.
"Vždyť jsem říkala, že jsme zaspali."
Remus tedy postavil to cosi na malý cestovní stoleček a jal se to pomalu, opatrně rozbalovat. Na zem toho ani moc nepopadalo.
Hnědá hromádka, z níž občas vykoukl bílý krém, aby byl vzápětí opět překryt nánosy čokoládového piškotu, se pravidelně otřásala, jak vlak přejížděl po svárech kolejí (pozn. autorky: viděli jste Sluhu dvou pánů?). Všichni tři se k tomu pohybujícímu se kousku dortu sklonili a fascinovaně jej pozorovali.
Poté Remus znovu zalovil do batohu. A ještě jednou. A znovu.
"Ehm… zdá se, že jsem doma zapomněl lžičku."
"A od čeho máme ruce?"
"Naše praktická a především hladová Gwen."
Ta si ale jejich vtípků už nevšímala. Jednoduše se vrhla na nabízené jídlo.
Lily s Remem se jí sice chvilku smáli, ale pak se k ní ještě rádi přidali.
Za pár minut ze zákusku nezbylo nic jiného než vylízaný papír, šest ušpiněných rukou a tři čokoládou zalepené, vysmáté tváře.

"Kolik je hodin?" zjišťoval Remus.
"Za pár minut osm. Proč?"
"Myslím, že tak do hodiny bychom měli být v Bradavicích. Asi byste se chtěly převléct, že?"
Děvčata nejistě přikývla.
"Nebojte se. Já už tady v podstatě nejsem. Už jsem vlastně venku." S těmito slovy se zvedl a vyšel do uličky. Pozoroval ubíhající krajinu. Právě zřejmě projížděli nějakým prastarým lesem. Vyvrácené kmeny ležely bez ladu a skladu, přesně tak, jak jim kdysi vichřice nakázala. Nebylo to tu jak ve Wolftownu. Žádný člověk sem nepřišel s pilou, žádný člověk nenarušil jejich klid. Tady by vlkodlakovi bylo nádherně. Volnost a nedotčená příroda…
Najednou si Remus něco uvědomil. A to, že měl obrovské štěstí, když si k němu přisedly holky. Kdyby za ním přišli nějací kluci… Jak by jim teď asi vysvětloval ty jizvy?
"Už můžeš," ozvala se mu za zády Gwen. Úplně nadskočil, jak se jí lekl. Vůbec ji neslyšel přicházet.

"Už je to tady," zašeptala téměř mystickým hlasem Gwen, když Bradavický expres začal zpomalovat, vzápětí však opět propukla v neodmyslitelný smích.
"Tak jdeme na to?"
"Co uděláme s těmi kufry?" zeptala se Lily.
"Ty nechte tady, do hradu se dopraví samy," odpovídal nějaký kluk, který se na chvíli mihl v uličce.
"Jak se můžou dopravit samy?" Lily vypadala naprosto zmateně.
"Nezapomínej, že se pohybuješ ve světě kouzel. Tam je možné skoro všechno. Na to si brzo zvykneš," mávl rukou Remus.
Lily jen pokrčila rameny a vydala se hledat cestu ven z vlaku, hned za patami své dva nové kamarády. Kupodivu se jí to povedlo hned na poprvé.
Remus z posledních schůdků seskočil. Svůj vlastní dopad se mu podařilo ustát okamžitě, ale potom, co mu Gwen skočila v podstatě na záda, už to bylo horší. Náraz byl silný a nepříjemně ho rozpohyboval. Ještě asi dva, tři metry klopýtal, než se spolu s Gwen, která také řádně pletla nohama a která nabrala o něco větší rychlost, takže do objektu před sebou i po prvním střetu dále narážela, svalil na zem. Měli oba docela štěstí, že poslední týden v Anglii nespadla ani kapka, a tak ze sebe mohli jenom setřást prach a tvářit se, jako by se nic nestalo.
"Prváci! Prváci, kde ste? Prváci! Pojďte sem! Prváci!" hulákal někdo. Určitě to byl muž. Stál někde nalevo od nich. Remus si stoupl na špičky, aby lépe viděl přes ostatní. Á, ano. Támhleten. Takový velký chlap. Na výšku i na šířku. Na sobě měl tlustý norkový kožich se spoustou kapes. Jen samotný kabát měřil na délku nejméně dva metry, pokud to Remus na tu dálku mohl odhadovat. Husté tmavé houští, které mu vyrostlo na hlavě a které někteří optimisté snad i nazývali vlasy, mu spadalo až po ramena. Vousy nebyly o nic kratší a s tím zbytkem přirozeně splývaly.
"Jdeme?" otočil se Remus k dívkám.
"Že váháš."
Jak se k tomu muži blížili, Remus zjišťoval, že se ve svých odhadech výšky ani trošičku nemýlil. Na obra byl sice ještě malý, ale normální člověk to také být nemohl.
"Prváci! No tak! Ste tady už všici?" při svých slovech se nebezpečně rozmachoval svítilnou. Kdyby vpředu stál někdo vyšší, asi by dostal pořádnou ránu.
"Tak dobře. Za mnou!" zavelel. "A dívejte se pořádně pod nohy, ať nesletíte."
Noví studenti brzy zjistili, že poslední připomínka byla opravdu na místě. Slézali dolů strmým kopcem po malé, úzké cestičce, která se neuvěřitelně klikatila. Co chvíli někomu uklouzla noha, ať už se tak stalo kvůli nestabilnímu kamení, nebo to způsobilo staré jehličí, které kdysi opadalo ze stromů nad jejich hlavami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama