... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

2. Nový domov

18. července 2009 v 19:15 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Už se něco děje ...




"Ifi, hádej, co je nového." John vletěl do kuchyně jako velká voda.
"Tak povídej," vyzvala ho manželka a opatrně se shýbla pro tác s jídlem. Pro normálního člověka naprosto neškodný úkon, pro ženu v pokročilém stadiu těhotenství však o poznání složitější.
"Počkej, miláčku. Nech to být, já jim to odnesu," nabídl se, co by také pro svého andílka neudělal.
"Ale…" už už chtěla začít protestovat, ale John ji vůbec nepustil ke slovu.
"Žádné ale, musíš na toho našeho klučinu dávat pozor."
"Jak si můžeš být tak jistý, že to bude chlapeček, podle mě to bude holčička." Ráda ho škádlila, uměl se nádherně vztekat. Byl přitom tak roztomilý.
"Já stejně nepochopím, proč si vůbec nechceš nechat říct, co to bude."
"Třeba proto, aby sis mohl ještě chvíli užívat nadějí, že budeš mít syna, protože podle mě to bude krásná malá holčička."
"Radím ti dobře, nepokoušej osud. Mohla bys dopadnout špatně."
"Ty mi vyhrožuješ?"
"To bych si v životě nedovolil." Koutky mu cukali, vážnou tvář už déle udržet nedokázal. "Já tě pouze varuji."
"Před čím například?"
"Třeba před strašlivým ulechtáním k smrti."
"Ha ha ha, to jsme se zasmáli."
Prvotního nezdaru se nezalekl a zkoušel do dál. "Už ti nikdy nedonesu mražené jahody smíchané s malinami, posypané cukrem - ne moc a ani ne málo."
"Zapomínáš, že jsem čarodějka. Stačí malá formulka."
"Nenechám přestěhovat do našeho nového domu tvé oblíbené houpací křeslo," tímhle ji dokonale uzemnil.
Ifi na něj koukala, jak na blázna. On její výraz absolutně ignoroval. Předstíral, že ji nevnímá. Vzal tác a přešel s ním do druhé místnosti. Ifi poslušně cupitala za ním. Doufala, že jí řekne něco víc, ale nic se nestalo. Její upovídanost byla tatam. Nedokázala ze sebe vysoukat jediné slovíčko. Měla pocit, že se jí v krku utvořila magická přepážka, která nedovoluje hlasivkám projevit se, podobně jako u silencia.
"Dobrou…"
Tak že by přece jenom začal s vysvětlováním? Srdíčko jí zaplesalo radostí.
"… chuť, mami, tati," řekl a podával rodičům oběd. Ti mu za něj poděkovali a dál si ho víceméně nevšímali. John se opět bez hlesu obrátil a vydal se do kuchyně. Čekal, až ho Ifi zahrne otázkami. Znal ji už docela dobře. Věděl, že se bude ptát. To by jinak ani nebyla ona.
Ifi opět přispěchala za svým mužem, v očích jeden velký otazník.
Že by ji přece jenom neznal tak dobře? "To se mě ani nezeptáš, o čem to mluvím?"
Ifi konečně vypadla z jakéhosi transu. "O čem to mluvíš?"
"Víš, jak jsem si podával do novin nějaké inzeráty ohledně zaměstnání. Dnes se mi ozvali z jednoho městečka poblíž Brightonu a nabídli mi práci vedoucího pošty. Říkal jsem jim, že je to odsud ale hodně daleko a tak. A víš, co mi na to řekli? Že prý hned vedle pošty stojí opuštěný dům, který jim také patří. Nastěhovat se můžeme kdykoliv. Je prý menší, pro tříčlennou rodinu tak akorát."
"To je skvělé!" rozzářila se Ifi, chvilku, možná dvě tři minuty, běhala po celé kuchyně, nadšeně skákala a točila se - v rámci možností. Smála se, předváděla nejrůznější zábavné figury. Srandovně se šklebila a do toho ještě stíhala plánovat, co si vezmou s sebou. John jí ve všem zdatně sekundoval. Kdyby je v tu chvíli uviděl nějaký nezasvěcený kolemjdoucí, nejspíš by si pomyslel, že mladý pár právě utekl z blázince.
A pak, v jednom kratičkém okamžiku, přestala Ifi jančit, tvář měla najednou vážnou, zachmuřenou.
"Co- Co se děje?" divil se John, byl ještě celý udýchaný.
"Johne, všechno to zní opravdu báječně, ale… co bude s tvými rodiči, nemůžeme je tady nechat samotné, nezvládli by to."
"Nemysli si, že bych o tom nepřemýšlel, že bych na ně zapomněl, to ne. Taky už jsem o tom přemýšlel. Nenecháme je tady."
"Ale říkal jsi přece, že tamten dům je docela malý."
"Já vím, co jsem říkal. Už jsem se trochu poptal a zjistil jsem, že přímo v Brightonu je velice dobrý Dům s pečovatelskou službou. Budeme je moci navštěvovat. Myslím, že to pro všechny bude nejlepší řešení. Oni si zaslouží odbornou péči a my konečně budeme mít své soukromí," mírně se na ni usmál. Bylo pro něj těžké takto mluvit. Připustit si, že opustí lidi, kteří ho vychovali, starali se o něj, naučili ho správnému chování a slušným mravům, lidi, kteří mu věnovali celé své srdce. Vždyť žili jen pro něj, je živoucím plodem jejich neutuchající lásky.

"Tak jste tady, Wolftown. Dělá to celkem 6 liber 80 pencí," John zašmátral v kapse u kalhot, nakonec přeci jenom svou peněženku našel a mohl zaplatit staršímu tlouštíkovi s náramně dlouhým plnovousem - taxikáři.
"Děkuju pěkně. Snad se vám tady bude líbit, pane. A vám přeji pěkný den, paninko," opět se projevila řidičova schopnost mluvit vždy a všude. Za tu nepatrnou dobu, kdy s ním jeli z nádraží, je dokázal naprosto dokonale vyzpovídat. Dozvěděl se, proč jedou zrovna sem, co jsou zač, kdy přijde Ifiin čas… Naopak manželé Lupinovi se dozvěděli, že taxikář se jmenuje Peter. Má dvě dcery, jednu šestnácti- a jednu čtrnáctiletou. Ta starší je modrooká blondýna, po matce. Ta druhá je zase po něm, bruneta se zelenýma očima a pusou, kterou nezavře, jak je den dlouhý…
"Páááni…" vzdychl John, jen co si aspoň zběžně prohlédl nový dům.
"Neříkal jsi náhodou, že má být malý?"
"Tvrdili mi to."
"Nejspíš máme odlišný měřítka."
"Asi…" šeptl ještě John a dál už si jen prohlížel jejich nové bydliště. Byl uchvácen. Dům byl snad dvakrát větší než ten, v kterém bydlel s rodiči. Jen co člověk prošel ne velkou, ale ani ne malou předsíní, ocitl se rovnou v jídelně. Ještě pořád zde zůstával starý, dřevěný, po okrajích vyřezávaný stůl. Při bližší obhlídce zjistil, že na jednom okraji je malými znaky vyřezán rok výroby: MDCCCXCVIII. S klidem se mohl hrdě řadit mezi historické kousky, přesto zůstával velice vkusný, do místnosti se přirozeně hodil. John najednou věděl, že tady musí zůstat. Bez něj už by se mu tato místnost nelíbila.
Dále pokračoval přes jídelnu pořád rovnou za nosem, dostal se do prostorné místnosti, která měla nejspíš sloužit jako obývák. Kanape prožrané od molů, starý, oprýskaný krb a vrstvou prachu pokryté, již dávno nefungující rádio postavené na parapetu obrovského okna, tomu nasvědčovalo. Právě to veliké okno budilo dojem, že obývák má místo čtvrté zdi jen jednu celistvou skleněnou stěnu. Tento dojem ještě umocňovaly způli průhledné dveře. John jimi prošel a nestačil se divit. Mimo nepopsatelně krásného výhledu na Wolftownské lesy na něj totiž čekalo příjemné překvapení v podobě několika jemně vydlážděných čtverečních metrů nepatrně vyvýšené terasy, na níž trůnila stále ještě pohromadě stojící lavička a hlavně… malá dětská houpačka. Bylo na ní vidět, že už něco zažila, přesto se zdála být dostatečně pevnou a stabilní. John si zasněně povzdechl, představoval si svého syna, jak se na ní houpe a směje se na něj - směje se na svého otce… Ještě stále se mu zdálo jako holá nemožnost, že by právě on už měl být otcem. Dítě chtěl, to ano. Ale vůbec si to nedokázal představit. Jaké to asi bude? Zvládne to?
Když se pak za několik minut probral z překrásného snu, vydal se zpět do jídelny. Byly dvě možnosti, kam by se mohl vydat, nakonec si zvolil dveře nalevo od něj.
Ocitl se v nepříliš velké místnůstce s menším oknem a výhledem před dům. Snad jen napodobenina ledničky či čeho dávala znát, že tohle bývala kuchyň. Vážně byla docela malá, ale dva lidi se tady klidně vyhnou, takže z utírání nádobí se pro nedostatek prostoru zřejmě nevyvleče, škoda.
Poté prošel opět přes jídelnu a po schodech nahoru, jiná možnost už nebyla. Jen co vyšel schody, ocitl se v malé chodbičce, v zorném poli čtvery dveře. Jako první vyzkoušel ty, co stály přímo před ním. Myslel si, že zde určitě zase bude okno, jenže ouha, okno nikde. Pokusil se nahmatat vypínač, již na devátý pokus se trefil. Vzhledem k absenci okna si už domyslel, že tato část bude zjevně koupelna a měl pravdu. Ihned mu problesklo hlavou, že tohle bude kámen úrazu, musí ji co nejdřív opravit. Zašlé umývadlo, popraskaná vana, plesnivé kachličky a zrezivělý bojler se asi Ifi líbit nebudou.
Raději se přemístil o dveře dál. Opět tma, tentokrát záchod. Kromě plísně a toho pohybujícího se cosi celkem ušel. Přesto se John ihned klidil pryč, jeho čichové buňky nesnesly takový nápor. Snad se najde nějaký dobrý saponát.
Následujícímu pokoji vévodila přímo obrovská a, jak John ihned vyzkoušel, neuvěřitelně pohodlná manželská postel. To se bude spinkat.
John zjistil, že dveře od pokoje, který jako jediný zůstal neprozkoumaný, se nacházejí přímo naproti východu z ložnice. Prošel tedy chodbičkou a nakoukl dovnitř. Všechno tam bylo vytapetováno medvídky, autíčky, balónky, ovečkami, kočičkami, pejsky, vrabečky a malými postavičkami chlapce a dívky, jak spolu hrají nejrůznější hry. Kousek od okna, se závěsy stejného potisku jako tapety, stál malý dětský stoleček, o další kousek dál postával houpací koník a v rohu místnosti stála malá, dětská postýlka. To se bude jeho synkovi určitě líbit.
Jak tam tak John stál ve dveřích, ani si nevšiml, že v rohu přesně opačném, než kde se nachází postýlka, sedí Ifi a… brečí.
"Ifi, co tam děláš? Co se stalo? Proč pláčeš?" uvědomil si konečně John.
"Ale nic… To… To je štěstím… Vždy jsem si pro své dítě představovala takový pokojíček. Když jsem byla malá, taky jsem si nějaký takový přála. A… Jen… Jen jsem si vzpomněla na mámu a na tátu. Jak? Jak mi to mohli udělat? Vždyť jsem jen řekla pravdu svému manželovi… Co se to stalo? Proč nám nebyli ani na svatbě? Proč? Myslela jsem, že mě měli rádi," popotahovala. "Co jsem udělala špatně?"
"Nesmíš si to dávat za vinu, slyšíš. Není to tvoje chyba. Nemohla jsi nic udělat, pochop to. Oni se rozhodli sami. Určitě se brzo usmíříte a za pár let se tomu všemu budeme jen smát jako hezké historce u nedělního obědu. Přece si nenechají ujít svého jediného vnoučka, ne? Uvidíš, omluví se ti a všechno bude v pořádku." Povzbudivě se na ni usmál. Tohle na ni platilo. Rozhodl se rychle přejít na nějaké jiné, příjemnější téma konverzace. "Víš, že jsme se ještě ani nerozhodli, jak se to naše malé bude jmenovat. Posledně jsme to nakonec nějak přešli a nic z toho."
"No rozhodně to nebude Jack ani Jane, jak jsi navrhoval."
"Za to ty tvoje jména… Horatius a Alkétis - to jsou ještě horší jména než to tvoje, a to je co říct."
"To teda ne."
"Ale ano," John jí sice urputně odporoval, ale smál se přitom. Stalo se přesně to, co očekával, v co doufal. Ifi přišla na jiné myšlenky.
"Tak víš, jak to uděláme?"
"To by mě teda zajímalo."
"Necháme to na osudu."
"???"
Ifi vytáhla hůlku a zašeptala nějaké zaklínadlo. V příštím okamžiku se před mladým manželským párem objevila jedna velice tlustá kniha.
"Co to je?" divil se John.
"Tady jsou vypsána všechna známá jména. Teď zavřeme oči a namátkou ukážeme na nějaké místo. Takhle vybereme jedno jméno pro chlapečka a jedno pro holčičku. Souhlas?"
"Hm… Tak dobře," přisvědčil nakonec John.
Jako na povel oba dva zavřeli oči a pro jistotu se i otočili čelem ke zdi. Ifi poslepu vyhledala Johnovu ruku, chytili se, ukazováčky téměř spojeny v jeden. Nějakou chvíli přejížděli polštářky svých prstů po okrajích stránek zavřené knihy. Aniž by se předtím jakkoliv domlouvali, oba dva se zastavili na jednom určitém místě. John měl přeci jenom v ruce o něco větší sílu, a tak to byl on, kdo knihu rozevřel.
Před Lupinovými se teď objevila dvoustránka plná jmen, oni však neznali ani počáteční písmeno, nedívali se. Možná nevydrželi ty nervy a oči otevřeli, přesto se neustále dívali do zdi, popřípadě jeden na druhého. Usmívali se. Uvědomovali si, že je to velice zvláštní, výjimečná situace, která ovlivní budoucí život jejich potomka, přesto to bylo všechno svým způsobem směšné. Johna v tu chvíli napadlo, jestli vůbec na světě existuje pár, který by svému dítěti vybíral jméno takto ulítlým způsobem.
Ifi s Johnem začali opět svými dlouhými, úzkými prsty kroužit po knize. Dlouho se nemohli rozhodnout, kde zastavit, nechtěli nic uspěchat. Nakonec bodovalo jméno umístěné na pravé z obou stran, někde v levém horním rohu. Ifi se nedočkavě otočila, ale prst měla na knize snad přikovaný, John ji ihned následoval. Sklonili se nad knihou, i přes ohromný počet stránek byla napsána neskutečně malými písmenky.
"Miranda," zvolala vítězně Ifi, oči měla o něco lepší než její manžel. "Vidíš? Dívčí jméno. To je znamení. Určitě to bude holčička." Takovou příležitost k popíchnutí svého muže nemohla Ifi nechat ležet ladem.
"Náhoda!" prohlašoval vzdorovitě John. "Pojď ještě jednou. Teď se rozhodne, jak se bude můj kluk jmenovat." Zaklapl tu příšernou bichli, chytil Ifi za ruku.
A tak se opakovala celá situace. Tentokrát se však jméno nacházelo na levé stránce, vlevo dole."
John Ifi vyloženě odstrčil a písmenka zkoumal sám. Chtěl to být on, kdo bude jako první znát synovo jméno. "Cože? To je ale divné jméno. Něco mi to připomíná, něco ze školy, myslím. Že by z literatury? Nebo z dějepisu?"
"Už mě nenapínej," vztekala se naoko Ifi.
"Romulus," odpověděl jí manžel a snažil se v nejvzdálenějším skladu informací a znalostí ve svém mozku najít to, co hledá.
"Romulus? Není to ten, co byl spolu se svým bratrem odchován vlčicí? Pak spolu, myslím, založili Řím, nebo něco takového."
"Asi ano. Normálně, abych řekl pravdu, pomalu tomu miminku začínám přát, aby to byla holčička, protože jinak bude mít pěkně trhlé jméno."
"Co máš pořád proti. U nás, no… v kouzelnickém světě, to je úplně normální jméno. Až se dostane do Bradavic, nikdo se tomu divit nebude," dodala zasněně. Vůbec si přitom nevšimla Johnova nepřirozeného, vynuceného výrazu ve tváři.
"Romulus… Náhodou, mně se to líbí. Těším se, až tu bude s námi. Bude mít to nejkrásnější dětství, jaké dítě může zažít."
"Bude nám říkat mami a tati," přidal se John.
"A my na něho zase budeme volat: 'Romule! Oběd!' A nebo mu můžeme říkat Rome, je to kratší."

Už o měsíc později byli Ifi a John Lupinovi zcela zabydleni, domeček uveden do stavu použitelnosti. John si vzal na starost přestěhování veškerého nábytku a opravu koupelny a záchodu. Práce mu šla pěkně od ruky. Při přišroubovávání nových věšáčků do předsíně navíc zjistil, že se tam nacházejí ještě jedny dveře, na první pohled těžko rozeznatelné od stěny, vedoucí do obrovského tmavého sklepa.
Ifi se zase postarala o vylíčení místností (podle Johnových slov: způsobem dvakrát mách a jednou šťouch), připojení krbu do letaxové sítě ("Co je tohle za kravinu?" - opět reakce manžela) a celkovou výzdobu každého čtverečního milimetru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama