... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

3. Wolftownské lesy

18. července 2009 v 19:21 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Je to celkem drsný, ale konečně se dozvíte, jak se z Remika stal vlkodlak. Chudák Romulus, už sem si na tu postavičku zvykla... Idu brečet...



--- O několik týdnů později - 1. září v nemocnici sv. Munga

"Prosím vás, paní Lupinová," volala na Ifi nějaká sestra. "Při příjmu jste uvedla jen jedno chlapecké jméno. Jak chcete pojmenovat toho druhého drobečka?"
"Já nevím… Ale když už máme Romula… Napište tam Remus."

Byli si podobní jako vejce vejci. Modré chytré oči, světlé vlasy. Romulus a Remus. Už před dvěma tisíci lety tato jména nesla dvojčata. A po dvou tisících letech jsou opět na světě sourozenci s těmito atypickými jmény.

Dva chlapci - tak stejní, a přitom tak odlišní.
Romulus byl už odmalička ten, který musí být všude první, všechno musí dostat. Když se mu něco nelíbí, tak si prostě postaví hlavu a neustoupí, dokud mu není vyhověno. Rozhodně obdivuhodný výkon na tříleté dítě. Ještě obdivuhodnější však je, že existuje jen jedna bytůstka na světě, která s ním něco svede. Remus. Má rád společnost lidí. Když někdo příjde k Lupinovým na návštěvu, bývá to on, kdo baví hosty, kdo putuje z náruče do náruče. Jeho dětská důvěřivost nezná mezí.
Je neuvěřitelné, jak silné pouto se mezi bratry vytvořilo. Jeden bez druhého neudělali ani krok. Navzájem se respektovali. Neměli potřebu se o něco přetahovat. Kdykoliv se zdálo, že by mohla začít hádka, vše se jako mávnutím kouzelného proutku urovnalo. Nikdy se neprali.

"Romíku, prosím, aspoň jednu lžičku. Musíš papat. Podívej se na Rema, jak hezky jí," žadonila Ifi, ještě chvíli a skutečně začne kolem sebe metat blesky.
"Ně, já něci," lžička letěla k protější stěně.
"Mamí, já si ci jít hlát. Můžu?" Remus už měl svůj zelený talířek s želvičkou dávno prázdný, na rozdíl od svého modrého brášky s delfínkem, z kterého zatím neubylo ani o píď (tedy pokud se nepočítají ty části, které byly "strávníkem" vyplivovány do nejbližšího okolí).
"Můžeš, ale až potom, co Romulus dojí."
Remus se připlazil k bratříčkově židli. "Lome, jež. Já si ci hlát."
Ifi doufala, že aspoň tento osvědčený způsob zabere. Nabrala lžičku nudličkové polívečky a v duchu prosila všechny svaté, aby obsah lžičky opět neskončil na jejím tričku. Její prosby byly vyslyšeny. Romulus jídlo opravdu polkl. A co víc, do pár minut byl talířek prázdný.

Oba dva chlapci byli velice energičtí a aktivní. Rodičům dělalo s jejich přibývajícími měsíci, roky stále větší problémy je uhlídat. Často se stávalo, že se kluci někam zaběhli, a to jim, prosím, byly jenom tři roky! Ifi měla v takových chvílích nervy na pochodu. Strachovala se o své dva miláčky. Nejednou se pak bezdůvodně utrhla na Johna a vmetla mu do obličeje, že to on za všechno může, nebo naopak nadávala sama sobě. Když se pak oba dva mladí dobrodruhové vrátili zpět, možná že jim vynadala, kde se toulali, že se to nesmí, ale byla nevýslovně šťastná. I slzička štěstí ukápla.

"Hodně štěstí, zdraví… hodně štěstí, zdraví…" notovali manželé Lupinovi. Ifi donesla na skleněném podnosu dva na vlas stejné dorty. Pouze na jednom dortíku se tyčily čtyři zelené svíčky a na druhém čtyři modré. Jejich plamínky se odrážely ve dvou párech nedočkavých, natěšených a především zvědavých oček.
Ifi se musela pousmát. Při pohledu na ty dva si vybavila sebe samu, jak stojí před růžovým dvoupatrovým dortem, rodiče se sklánějí nad ní a nechtějí jí dát dárky, dokud neslíbí, že bude celý příští rok hodná… Ach, to byly časy.
"Původně jsme si s tatínkem říkali, že vám nejdřív popřejeme, pak jsme se ale rozhodli…" začala Ifi. Dokončit větu se jí však nepodařilo. Byla přerušena skandováním dvou nejmenovaných, teď už čtyřletých chlapců.
"Dálky!"
"Dálky!"
"Dálky!"

Remus a Romulus běželi nahoru po strmých schodech. Konečně se ocitli ve druhém patře. Věděli, že tam najdou tátu. Jak jinak než bez zaklepání či jiného druhu na sebe upozornění vpadli do tátovy kanceláře. Bohužel se tak stalo zrovna ve chvíli, kdy se John natáhl pro svůj pravidelný příděl kofeinu. Přirozeně se náhlého zvuku a nečekaného pohybu v okolí dveří ulekl a obsah hrníčku skončil nejen na jeho košili…
"Tati… Jé, plomiň. To sme nechtěli."
"Nepůjdeš si s náma ven hlát?"
John vrhl na své syny navztekaný pohled. V posledních měsících se na něho navalilo tolik problému a k tomu si teď zničil jeden ze svých nejoblíbenější svršků. Sopka, která se v něm už delší dobu vařila, právě vybuchla. Magma bublalo výš a výš a toužilo se rozlít po okolní krajině. "Podívejte, co jste udělali! Je to vaše vina. Zmizte odsud. HNED!" zavrčel.
"Ale my si chtěli jenom hlát," popotahoval Remus.
"Tak si běžte třeba za mámou, ale hlavně, ať už jste pryč."

"Mami, půjdeš s náma ven?"
"Teď nemůžu, Romule," řekla a pohladila Rema po hlavě - a nebylo to způsobeno vzájemnou podobou. "Musím ještě pověsit prádlo, umýt nádobí, připravit večeři. Já nemám čas, miláčku," ani to nedopověděla a už se hnala někam na druhý pól domu. Chlapci měli co dělat, aby jí stačili.
"Ale mami…"
"Zkuste zeptat tatínka, určitě půjde rád."
Tak tohle byla rada za všechny peníze. Venku je tak krásně a oni tam nesmí. Od posledního výletu to mají přísně zakázané. Ale jak se to říká? Zakázané ovoce nejvíc chutná?

Ani nevěděli jak a nohy je donesly na terásku za domem. Stačilo by jen podlézt dřevěný plůtek a můžou se vydat na další toulky po lese. Jenže, co když na to někdo přijde a máma s tátou je opravdu pošlou do dětského domova?
Remus se zadíval na tu krásu, kterou ztělesňovaly Wolftownské lesy. Byl podzim. Listí hrálo všemi barvami. Slunce zatím zářilo jasně, ale on už věděl, že za pár chvil se začne barvit do červena. Půjde pořád níž a níž, až se ztratí za obzorem a nastane tma. Ještě, než se tak stane, ale zbarví všechno kolem do červena.
"Jaké by to asi bylo stát uplostled lesa, když začne čelvenat?" zeptal se ho Romulus. Už tolikrát se stalo, že mysleli na to samé. Občas si rozuměli v podstatě beze slov. Třeba jako teď. Stačilo, aby si vyměnili jeden všeříkající pohled a v další vteřince se oba jako na povel rozběhli k lesu.

"A kde to je?" ptal se zmatený Remus. Stáli na místě, odkud jde ještě vidět jejich dům, stačilo by popojít jen kousek dál a zmizí z dohledu a červenání nikde.
"Dívej. Co to je?" ukázal Romulus někam směrem ke středu lesa. Po chviličce už i Remus zjistil, co bratra tak zaujalo. Něco tam jasně zářilo…
Bohužel ani jednomu z nich nemohlo dojít, že se jedná jen o kousek rozbitého zrcátka, které tu před pár dny ztratila jedna dívka z vesnice a které odráželo poslední sluneční paprsky, jaké mohlo zachytit. Avšak dřív než chlapci stihli dojít k oné záhadné věci, slunce se překulilo za obzor. Zrcátko už nemělo co odrážet, ani si ho nevšimli, nerušeně jej přešli. Stále více se vzdalovali svému domu, pronikali stále hlouběji do středu lesa.

Začalo se stmívat.
"Neměli bysme se vlátit?" zeptal se ustrašeně Remus po tom, co nešikovně šlápl na suchou větvičku, a ta s obdivuhodně hlasitým křach praskla.
Kolem houkaly sovy. Každý sebemenší závan větříčku, který pak rozpohyboval usychající listí, se najednou stal tím nejstrašidelnějším činem na světě.
"Asi jo," přitakal Romulus, obrátil se asi o 180 stupňů. Jenže kam teď? Z vyšlapané cestičky sešli už dávno. Zkusili směr rovnou za nosem.

Wolftownské lesy pohltila tma. Dva chlapci však ještě pořád bloudili mezi stromy nejroztodivnějších tvarů a velikostí.
"Mně je zima," stěžoval si Romulus. A nebyl sám, koho oblečení dostatečně nehřálo. "Co to bylo?" Z dálky se ozvalo táhlé zavytí.
"Vlk," odpověděl jednoduše Remus. "Taťka plece žíkal, že jich tady je stlašně moc," zdůvodnil ještě svoje mínění.
"Co myslíš? Je za tím kopečkem už doma?"
"Snad jo."
Aůůů!!! Tentokrát se vlkovi podařilo vydat zvuk ještě hlasitější. Nebo to snad nebylo způsobené hlasitostí? Něčím jiným? Byl to vůbec vlk?
"Ale je dneska dobže vidět, že?"
"To jo. Čím to je?"
"Hele," vykřikl najednou Romulus. "Měsíc! Je celej kulatej."
"Jééé…"
Následovalo další, ještě silnější zavytí.
"Vážně to je vlk? Není to něco jinačího?"
"Já nevím."
"Pamatuješ, co nám vyprávěla máma?"
"Když je měsíc jako kulička, tak…"
"Vlkodlak!" vykřikli naráz. Jen co dozněla ozvěna jejich ustrašeného vypísknutí, uslyšeli poslední hrůzostrašné zavytí. Odrážela se v něm všechna touha krvelačné bestie po lidské kořisti. Ozývala se z křoví, jen několik metrů vzdáleného od třesoucí se dvojice. Kluci chtěli utéct, ale nedařilo se. Strach jim přikoval nohy k zemi. Tiskli se jeden k druhému, jako kdyby si mysleli, že dvou se zvíře zalekne. Dívali se do míst, kde tušili vlkodlaka. Pomalu, rozvážně se k nim přibližoval. Věděl, že tato potrava mu už neuteče.
Snad až teď si chlapci uvědomili, že by měli vzít nohy na ramena. Bleskově se otočili, chytili se za ruce a tryskem pádili pryč. Někde vzadu ve své hlavince si uvědomovali, že tento boj je marný.

Ifi nervózně přecházela přes obývák. "Co jsem to za matku? Jak jsem je mohla nechat odejít, Johne? Jsou to moje děti. Měla bych být stále s nimi. Pečovat o ně. Hlídat je. Jak jsem jen na ně mohla být tak přísná. Určitě se zase vydali do lesa."
"To není pravda, Ifi. Je to moje vina. Strašně jsem jim vynadali, když přišli za mnou do kanceláře. Chtěli si jen hrát a já na ně začal vřískat kvůli jedné košili, jakých mám doma nespočet."
Najednou oba dva zaslechli nějaké divné zvuky. John si jich ani nevšímal. Za ty čtyři roky, co tu bydlí si na ně zvykl. Už je ani nevnímal. Za to Ifi při nich nadskočila leknutím. Začala rázovat po místnosti.
"Co ti je?"
"Víš, co to bylo?"
"Nevím," přiznal popravdě. "Nějaké zvíře?"
"Johne, to není nějaké zvíře. To je vlkodlak."
"Víš to jistě?"
"Jeden čas jsem je studovala, vím o nich v podstatě všechno. Johne, musíme jim nějak pomoct."
"Já vím, že musíme. Jak to ale chceš udělat? Ani nevíš, jestli šli opravdu do lesa, třeba se nám jen někde schovávají."

V další vteřince už slyšeli vlkodlakův dech za svými zády. Remus byl v běhu o něco pomalejší, nějakým smyslem si uvědomoval, že běží o svůj život, přesto však bratrovi stačil čím dál tím méně. V této chvíli už běžel spíš Romulovi za zády, než vedle něj. Romulus však stále nepouštěl jeho ruku. Táhnul ho vpřed.
Remus cítil na svém zátylku vlkodlakův teplý dech. Byl si jistý, že teď to příjde.
Vlkodlak se odrazil k mohutnému skoku a povalil Rema k zemi. Hladově mu začal svými drápy drásat kůži na zádech. Remus zaječel bolestí. Nic horšího ještě nikdy nezažil. To, jak se před půl rokem spálil o rozpálenou plotýnku, bylo náhle zapomenuto. Z očí se mu draly slzy. Bylo to příšerné. Modlil se, aby to už skončilo. Volal o pomoc.

Romulus si uvědomil, že se mu bratr vysmekl z ruky, otočil se právě ve chvíli, kdy Remus začal křičet.
"Pomóc! Pomóc!" bratrova slova se mu zarývala do mozku obzvláště silně. Ani nevěděl, kde se v něm vzalo tolik odvahy, tolik bojovnosti, ale v té chvíli se opravdu rozhodl svého bratra zachránit.
"Pomóc! Pomóc!"
Krvelačné bestii se podařilo Rema převrátit na záda. Ten se snažil bránit. Kroutil se. Kopal. Nebylo to však nic platné. Dospělý vlkodlak byl mnohem silnější. Už už se Removi sápal po krku, po srdci. Potřeboval pocítit opravdovou chuť lidské krve.
Romulus stál opodál. Musel se rozhodnout. Teď, nebo nikdy. Rozhodl se pro teď. Rozběhl se k vlkodlakovi, skočil mu na hřbet a pevně se ho chytil. Zvířeti se to samozřejmě nelíbilo. Jednou se mocně otřásl a Romulus odletěl asi dva metry stranou. Jak se ale chtěl na vlkodlakovi udržet, vyškubl mu chomáč chlupů. To ho silně pobouřilo. Nechal svou nynější kořist a přemístil se k tomu pošetilci. Začal se po něm sápat, sekal drápy, kousal…
"Pomóc! Plosím nééé!" ječel, opakoval to stále dokola.
Remus ležel o kus dál. Krvácel. Právě si ze všeho nejvíc přál pomoci svému bratrovi, nebyl ale schopen se ani zvednout, natož se dostat až k němu.
Byl to hrůzostrašný pohled. Vlkodlak se k Romulovi skláněl, vrčel, kousal, trhal… Removi se nakonec podařilo překulit se zpátky na břicho a pomocí rukou se dokázal dostat o kousek blíž. Na víc však už neměl síly. Až moc dobře si uvědomoval, že není schopen svému bratříčkovi pomoct.
Frekvence Romulova volání se začala snižovat, hlas ztišovat.
Co mám udělat? Jak ho zachránit? Ať mu někdo pomůže. Prosím. Ať mu někdo pomůže… Najednou v těsné Remově blízkosti začaly sršet jiskry. Vlkodlak si jich všiml. Chvíli je udiveně sledoval, pak se ale opět vrátil k, již téměř bezvládnému, tělu čtyřletého chlapce.
Neee, ať ho nechá. Nech ho! Ať na něj nemůže. Prosím. Ať na brášku nemůže. A opravdu, před vlkodlakem se vytvořila magická bariéra. Ještě chvíli se snažil hranici mezi ním a jeho potravou překonat, když se ale jen přiblížil, dostal nepříjemnou ránu. Po pár vteřinách toho radši nechal. Rozhodl se vrátit se ke své původní kořisti. K překvapení obou, vlkodlaka i chlapce, se však ani k Removi dostat nemohl. Se skučením odběhl pryč, zpět do hlubin lesa.

"Podívej," ukazoval John rukou směrem k lesu. "To vypadá, jak nějaký ohňostroj, nebo něco podobného."
"To není ohňostroj, to jsou jenom jiskry. Jedno z nejjednodušších kouzel, jaké může čaroděj vyvolat. Musí mít problém. Jdu tam."
"Ale Ifi…"
"Jsou to moje děti. Já jsem je přivedla na svět a nenechám je v nesnázích, nenechám je umřít. Jdu tam," hůlku už měla připravenou, jen se rozběhnout.
"Tak dobře, věřím ti. Běž tam a dávej na sebe pozor. Co můžu udělat já?"
"Jdi na ministerstvo kouzel. Budeš muset použít letax. Řekni tam někomu, že zde možná máme napadení vlkodlakem, ať sem co nejdřív někoho pošlou."

Remus se s vypětím všech sil, centimetr po centimetru, doplazil až k tělu svého o pár minut staršího dvojčete. Pohled, jaký se mu naskytl mu vehnal do očí další příval slz. "ROMULE!!!" zakřičel ze všech svých posledních sil, jako by doufal, že ho tím probudí.
Ležel na zádech, celý pokousaný, rozdrásaný. Remus sklouzl pohledem k bratrovu levému stehnu, chyběl mu tam kus masa, i v té tmě zářila bílá kost. Obličej měl stále zkřiven bolestnou křečí, oči vyděšené, zúžené strachem, a přitom tak prázdné, bez života. Země pod ním se nebezpečně rychle barvila do ruda. Hrudník se nehýbal. Mozek usínal. Obnažené srdíčko už netlouklo.
Nestihl to. Zklamal. Nedokázal svého brášku zachránit. Je troska, je nula. To on sám měl zemřít. Jedině on…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama