... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

4. Doma

18. července 2009 v 19:29 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Chudák Remy... Ale aspoň se z toho dostane, ikdyž s trvalými následky




"Prostě jen usne a až se probudí, bude si pamatovat jen to, co budeme chtít my," vysvětloval trpělivě lékař. Byl to roztomilý chlapík, mohlo mu být kolem padesátky. Člověk, který se někdy zajímal o Kretschmerovy somatotypy, by ho bez pochyby ihned zařadil do kategorie pyknik - po psychické stránce společenský, poměrně činorodý, po fyzické stránce menší, zavalitější postavy a kratšími končetinami. I přes svou vzrůstem pomenší postavu na sobě měl oblečený velmi dlouhý bílý hábit. Ten sice muže opticky zvyšoval, ale čas od času zákeřně zůstal na zemi zrovna v místech, kam našlapoval postarší lékař. Výsledkem býval ošklivý náběh na ještě ošklivější pád. Ve většině případů to doktor nakonec ustál, ale… někdy ne.
"Ale když… on je tak malý, pane doktore… já… mám strach…" Ifi nedokázala dát dohromady celou větu. Slova jí vázla v krku, takže i když věděla přesně, co chce říct, nedařilo se. Vyslovit těch pár písmenek poskládaných vedle sebe v jeden hrůzný fakt, jí připadalo nemožné. Vždyť její syn, již jediný, je… bože… bude z něj vlkodlak!!!
"Nemáte se čeho bát. Lektvar zapomnění patří k těm lehčím, téměř jej nemůžeme pokazit."
"Ale Removi jsou teprve čtyři roky! Zkoušeli jste ho někdy podávat tak malému dítěti?"
"To sice ne…"
"Tak vidíte!"
"…ale existují na to tabulky, pečlivě sestavované po mnoho let."
"Ach bože…" povzdechla si Ifi, obličej skryla v dlaních. Cítila, že její nohy pomalu začínají vypovídat službu. Nejradši by se teď opřela o Johna. Kde vlastně je? Kam se zase poděl? Počkat, neříkal, že si musí odskočit na záchod? To bude asi ono… "A je to opravdu nutné. Já… nešlo by to vyřešit jinou cestou?"
"Paní Lupinová," oslovil ji doktor smířlivě, "já vašeho syna docela dlouho sledoval. Sama jste to řekla, je to teprve čtyřleté dítě a jeho psychika není schopná vypořádat se hned se dvěmi obrovskými ranami. Již nyní můžeme, bohužel, s jistotou konstatovat, že se Remus bude o každém úplňku měnit ve vlkodlaka, tomu nijak zabránit nelze. Existuje ale možnost zbavit ho pocitu viny z bratrovy smrti, může na ni zapomenout. Je očividné, že na sobě chlapci byli hodně závislí, a když Removi odlehčíme od této skutečnosti, je pravděpodobné, že se také mnohem dříve vyrovná se svým… ehm… handicapem."
"Má zapomenout na Romula?" zděsila se Ifi. "To nemůžete, ti dva byli jak jedno tělo - jedna duše."
"Právě proto."
I přes doktorovo ujištění o správnosti lékařského postupu, zůstávala Ifi na vážkách. Nechtěla Rema připravit o vzpomínky na Romula, vlastního bratra, na druhou stranu nechtěla, aby ještě více trpěl, chudáček její malinký.
"Víte, jak to uděláme?" položil doktor Ifi řečnickou otázku. "Sice je to proti předpisům, paní Lupinová, ale pro jednou se snad nic nestane. Pojďte, prosím vás, za mnou." Mávl rukou někam za sebe a poté předvedl ukázkový obrat o 180 stupňů. Vedl Ifi spletitými chodbami. Zahnout vlevo, vlevo, vpravo - Ifi se naprosto přestala orientovat, kde se přibližně nachází, bylo jí to však jedno. Jediné, na čem jí v tu chvíli záleželo, byl neustálý oční kontakt s bílým pláštěm povlávajícím metr před ní. V ten moment by ho slepě následovala kamkoliv. Měla štěstí, že to byl doktor poctivý, čestný, s žádnými postranními úmysly ( =))) ).
Ifi si už začínala obávat, že doktor také tápe, když se objevila před velikým oknem. Vzhledem k tomu, že bylo situováno uprostřed chodby a ona si byla jistá, že za tou stěnou nemocnice ještě nekončí, rychle si domyslela, co za ním uvidí. Jedním dlouhým krokem přistoupila blíž, aby se jí sklo moc nelesklo.
Remus seděl na malé, dětské židličce vedle stolečku stejné velikosti. Naproti němu seděla nějaká sestřička, kolem spousty hraček. Sestřička měla na ruce maňáska. Ifi v něm poznala Removu oblíbenou hračku, kterou včera přinesla na doktorovu žádost do nemocnice. Byla stará, opelichaná, ještě John si s ní hrával, ale byla nejoblíbenější. Ifi stála jako opařená. Ne, že by se snad svého syna děsila, to ne. Děsila ji jen jeho reakce. Žádná reakce. Snažící se sestřičky si nevšímal. Když se pokusila maňáskem dotknout jeho obvázané ručky, ucukl, jako by se jí bál. Co se to stalo? Remus měl vždy rád společnost lidí, cizí necizí. Býval neskutečně hravý. Jakmile uviděl autíčko, už seděl u něj. Jezdil, projížděl, vyhýbal. Nejméně dvě hodiny o něm nevěděla. Pamatovala si ho jako neskutečně živého chlapečka, který prozkoumal, co mohl. A teď? Zaraženě seděl na židličce, bez zájmu koukal před sebe. Slečnu registroval, ale to bylo asi tak všechno.
Ifiiny oči se zalily slzami. Tohle už nebyl její chlapeček, to nemohl být on. Bezmocně se sesula k zemi, tentokrát její nohy již příval emocí nevydržely.
Doktor si přiklekl k ní a pevně ji objal. Bylo mu jí líto a ona to potřebovala.
"Teď už svolíte?" zeptal se opatrně, šeptem. Nevšímal si, jak mu ubohá žena smáčí plášť.
Doktor docela dlouho nevěděl, na čem je, než se mezi pravidelnými vzlyky ozvalo tiché: "Ano."

"Mami, kdy už půjdu domů?" ptal se už asi posté Remus.
"Brzy, miláčku," odpověděla trpělivě Ifi.
"A to je kdy?" vyzvídal dál. Už dávno nebyl na pozorování, po podání lektvaru zapomnění byl přeložen na standardní lůžko. Doktor měl pravdu, Remus si po probuzení pamatoval jen tváře svých rodičů, pár příhod z dětství a vlkodlakovo kousnutí - v pozměněné verzi, samozřejmě.
"Ptal jsem se pana doktora a on říkal, že možná už pozítří," usmál se John, poprvé po dlouhé době. Pravda, mírně nuceně, ale i ta snaha se cení.

"Jste si jistá, že to zvládnete, paní Lupinová?" strachoval se doktor.
"Ano. Po škole jsem vlkodlaky studovala. Vím, co můžu čekat."
"Už víte, kde bude chlapec o úplňku?" vyptával se. Ifi věděla, že ji jenom zkouší. Znala postup. Tenkrát, před lety strávila u Munga s lékaři i vlkodlaky času víc než dost.
"V domě máme obrovský sklep. Samozřejmě, že jej zvukově zaizoluji a řádně uzamču."
"Výborně. Ještě řeknu sestře, aby vám s sebou dala posilující lektvar a ještě nějaké lektvary na otevřené rány, jistě víte proč."
Ifi smutně přikývla. "Nebude tam mít žádnou kořist, bude kousat sám sebe."
Z Johna při těchto slovech vylétl tlumený výkřik.

"Tááák, jsme doma," protáhla se Ifi jako kočka. John si vynutil, že svou rodinu z nemocnice odveze autem, neuvěřitelně jí z té cesty bolela záda. "Jsi rád, broučku?"
"Jsem," odpověděl jednoduše Remus.
"Nemáš hlad? Něco udělám. Co bys chtěl? Řekni si, udělám ti cokoliv."
"I palačinky?"
"I palačinky," usmála se a odešla do kuchyně. Doufala, že má všechny potřebné suroviny.

Ifi se v srdci rozlévalo neskutečné blaho. Seděla na kanapi, John vedle ní. Sledovala, jak si Remus opět tak nádherně hraje s autíčky. Opět to byl její synáček, alespoň z části. Zdál se být stejný jako předtím. Ale nebyl. Hned na první pohled jste si všimli posledních obvazů zakrývajících památku na setkání s vlkodlakem.
Remus byl stále tak neochvějně důvěřivý k cizím lidem. Ifi se děsila chvíle, až Remus začne přicházet o iluze, věděla, že ta chvíle přijde. Možná už za měsíc, možná za pět let, ale přijde. Všichni jednou přestanou věřit, tak jí to přece tenkrát říkali.
Koukla na Johna. Když její pohled zachytil, strnul. Chvíli přemýšlel, poté nepatrně přikývl. Zhluboka se nadechnul. Tohle bude nejspíš perná chvilka.
"Reme, pojď si za námi na chviličku sednout," začal John.
"Musíme si popovídat o jedné moc důležité věci," převzala iniciativu Ifi.

Remus zvedl hlavu. Proč ho volají zrovna teď? Teď má přeci projíždět vláček tunelem. Co když vykolejí? Nejdřív si myslel, že mámu odmítne, že má důležitější věci na práci, když ale zahlédl její odhodlaný výraz tváře, bylo předem jasné, kdo odejde z bitevního pole jako poražený.
Trošku neochotně si stoupl a upřel poslední smutný pohled na dřevěnou lokomotivu. Došel až ke kanapi. Táta mu naznačil, aby se posadil mezi ně.
Drahnou chvíli bylo ticho. Dospělí si formovali svou řeč a chlapec z nudy okopával nábytek. Obvykle by za to už dostal vynadáno, jenže dnešek byl něčím výjimečný.
"Reme, pamatuješ si, co jsem ti říkala o vlkodlacích?" zeptala se nakonec Ifi.
"Říkala jsi, že to jsou normální lidé, kteří se mění v nebezpečná zvířátka, když je měsíc celý." Ifi měla na krajíčku. Výraz nebezpečná zvířátka ji dojímal a děsil zároveň. Bože, vždyť je ještě tak malý. Jak mu mám, sakra, vysvětlit, že se od teď bude celý život měsíc co měsíc měnit ve vlkodlaka?
"A pamatuješ si taky, co se stane, když někoho kousne vlkodlak."
"Stane se taky vlkodlakem," řekl prostě.
"Reme, víš, to, co tě pokousalo, byl vlkodlak," řekla, až s přehnaným důrazem na předposlední slovíčko.
Remus přikývl na znamení, že chápe. Chvíli se na Ifi díval, nakonec z něj vypadla otázka, kterou v sobě dusil už pár chvil: "Můžu si už jít hrát?" ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama