... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

5. První úplněk

18. července 2009 v 19:36 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Tak malinkej a už má takové potíže... Nechtěla bych být v jeho kůži. Ale co, .... moc nelitovat a rychle číst... 8-)


"Jsi tady, miláčku? Už musíme jít!" volala Ifi z malé chodbičky v prvním patře.
"Tady jsem, mami," ozvalo se z dětského pokoje. Remus ležel na posteli. Ačkoliv to je jinak chlapec živý, v posledních dnech byl tohle nejčastější obrázek. I dospělí vlkodlaci bývají před přeměnou zesláblí a u takto malého dítěte je úbytek sil ještě markantnější.
"Už musíme jít," zopakovala ještě jednou.
Remus vstal. Mírně zavrávoral a pro jistotu se chytl hrany postele. Ifi mu podala ruku, aby se jí chytl. Byl za to nesmírně rád. Nohy měl slabé a pochyboval, že by došel až dolů do sklepa úplně sám.

"Mami, já mám strach," přiznal, když scházeli schody.
"Neboj. Hned ráno si pro tebe přijdu. Všechno bude v pořádku," ujišťovala ho. Kéž by…

Došli až do toho velkého tmavého sklepa. Removi odjakživa naháněl hrůzu. A teď tu má zůstat sám. Bez mámy! Ve tmě! Měl strach. Měl příšerný strach z toho, co bude.
Máma vytáhla hůlku a zašeptala jí nějaká divná slova. Z proutku vyletělo bílé světlo. Když narazilo do zdi, začalo se formovat do malé koule. Po chvilce se koule rozpadla, světlo se začalo všemi směry rozlévat po stěnách. Tenké paprsky se tak dlouho křižovaly, dokud nezaplnily všechny sklepní zdi, včetně stropu a podlahy. Trvalo to jen chviličku a přitom dlouho. Rema to rozesmálo, vždycky se mu líbilo, když máma začala kouzlit.
"Tak a teď tě nikdo neuslyší," usmála se Ifi.
"A teď si, Reme, budeš muset vysléct oblečení. Přeměně by jen vadilo, navíc by se zničilo."
Remus udělal, jak mu máma řekla.
Vzala si jeho věci, vtiskla mu jednu pusinku na čelíčko, pohladila ho po světlých vlasech, naposledy se na něj usmála a pak odešla.
Chlapec osaměl. Neskutečně se obával následujících hodin, minut, vteřin. Byla mu zima. Neměl se jak zahřát. To čekání bylo příšerné.
Přešel k malému okénku a podíval se ven. Slunce už zapadlo, nikde neviděl žádný stín, ale měsíc si ještě dával na čas. Bedlivě pozoroval Wolftownské lesy. Tam se to stalo, minulý měsíc. Dobře si to pamatoval. Zaběhl do lesa, zatímco sledoval překrásného motýla. Když zjistil, že se ztratil, bylo už pozdě. Potom uslyšel to uširvoucí zavytí. A pak znovu. Potřetí už vlkodlak ohlašoval, že ho našel. Skočil po něm. Moc to bolelo. Ještě štěstí, že se tam objevila máma a zahnala ho.
Ty lesy Removi způsobily mnohé potíže, přesto se mu stále zdály nádherné. Špičky stromů nepravidelně poskládané vedle sebe ho fascinovaly. Nedokázal od nich odtrhnout oči. Znovu a znovu si prohlížel onu nádhernou scenérii, když… Tam, mezi těmi smrky, co vypadají jako Taťka šmoula a Brkolam zlověstný z tátovy pohádky, začalo prosvítat něco bílého. Měsíc!!!
Remus se z bůhvíjakého důvodu k němu otočil zády, nechtěl ho vidět. Tam, na druhé straně, v jejich sklepě nebyl žádný měsíc. Nic nezářilo. Všude neprostupná tma. Tma! Remus začal horečně uvažovat, jestli by přeci jenom nebylo lepší vyhlížet ven z okna. Tma! V noci bývá tma. Tenkrát byla noc…
Začaly jím procházet vlny elektrického proudu. Už je to tady, pomyslel si. Věděl to, vůbec nevadilo, že proměnu zažíval poprvé, prostě to věděl. Byl to instinkt. Instinkt vlka, který se pomalu probouzel k životu. Příšerně mu třeštila hlava. Jediné k čemu upíral svou mysl, byla neskutečná bolest, nic jiného dělat nemohl, něšlo to. Přesně cítil, co se s ním právě děje, která kost se prodlužuje, která ohýbá. Kůže se mu roztahovala. Vnitřnosti si dělaly, co chtěly. Myslel, že brzo bude zvracet. Žaludek měl jak na vodě, střeva se uzlovala. Čelisti se protahovaly, zuby špičatěly, páteř prodlužovala - na jejím konci rostl ocas. Z nehtů se stávaly drápy, z dlaní polštářky. Oči ho pálily. Celou dobu se modlil, aby to už konečně skončilo a on měl pokoj, jenže ono ne. Když se jeho kůže konečně obalila srstí a přeměna byla dokončena, bylo to pro něj vysvobozením.
Stoupl si na nohy. Udělal pár kroků. Byl to pro něj nezvyklý pohyb, brzy tomu však přišel na kloub. Netrvalo dlouho a zjistil, o kolik lepší má v této podobě smysly. Zrak sice nebyl nic moc, ale rozhodně ve tmě viděl lépe než jako člověk. Především ho však zaujalo neskutečné množství pachů, které dokázal rozpoznat, a výborný sluch. Bylo to úžasné.
Aůůů. Zavytí to bylo na tak malého vlkodlaka mocné, ale díky Ifiinu kouzlu pro obyvatele Wolftownu neslyšné. Remus však už přestával vnímat své okolí. Vlk přebíral vládu nad tělem, nad myslí… Trhat, trhat, trhat…

Když se ráno probudil, první, co uviděl, byla mámina tvář.
"Co's to, prosím tě, v noci vyváděl?" ptala se ho jen tak mimochodem, když mu hned na místě začala ošetřovat rány.
Remus mírně zvedl hlavu a podíval se na dlouhý šrám táhnoucí se přes jeho pravou nohu a na pár menších na břiše a na pažích. Co se to stalo? "Já nevím," odpověděl po pravdě. "Nevzpomínám si."
"To nevadí, to je normální," pokusila se o úsměv.
Mast, kterou mu na ránu mazala, sice pálila, ale on ani necekl. Proti tomu, co zažil včera večer to nic nebylo. Aspoň, že si téměř vůbec nepamatoval na přeměnu zpět, to bylo jediné štěstí. Prožít to hned dvakrát se mu nechtělo.
"A je to!" zahlásila vítězně máma, když skončila s posledním zraněním. Oblékla ho, vzala do náručí a zanesla do postele, musel odpočívat, nabrat nové síly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama