... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

6. Mudlovská škola začíná

18. července 2009 v 19:43 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Je dóóóst divný dávat o prázdninách na blog nástup do školy. Sice tato kapča mi přijde celkem nanic, ale i tak se Looney povedla ... <3



"Reme! Vstávej! Je prvního září. Jde se do školy!"
"Jupííí," Remus vyběhl z pokoje jak namydlený blesk, proletěl celý dům, dolů i nahoru. Zastavil se až u mámy v ložnici.
"Těšíš se, miláčku?" to byla zbytečná otázka, Remus o škole mluvil už několik dní. Co dní, týdnů!
"Moc," odpověděl.
"Tak se běž nasnídat. Táta si kvůli tobě vzal na poště volno, chtěl ti připravit nějakou specialitku, když je dneska ten velký den."
Remus tedy opět seběhl schody, posadil se za jídelní stůl. Do pár vteřin před ním stál talířek s dozlatova osmaženými palačinkami. Byly zamotané do několika roliček, uvnitř oblíbená rybízová marmeláda, nahoře šlehačka pokapaná čokoládou. Remus miloval sladké, a tohle pro něj byla pochoutka nad pochoutky.
Až dojedl, šel se nahoru obléct. Máma už byla hotová, a tak na něj čekala dole.
Remus se otráveně podíval na připravenou školní uniformu, ani trochu se mu nezamlouvala. Rozhodl se, že si nejdřív vyčistí zuby a propláchne obličej. Když byl hotov, znovu se obrátil k přichystanému oblečení. S povzdechem se začal soukat do tmavomodrých kalhot. V tom uslyšel zespoda hlasy.
"Myslíš, že děláme správně? Neměla jsem ho radši učit doma?"
"Musí se dostat mezi děti."
A teď ještě košili.
"Ale co když mezi těmi dětmi bude nějaký kouzelník a pozná, co je zač?"
"To se nestane."
"A co když uvidí ty jeho jizvy, co má na těle?"
První knoflík, druhý knoflík.
"Neříkala jsi, že mu jizvy díky té masti mizí?"
"To sice ano, ale ne ty úplně první ani moc hluboké rány."
"Tak si prostě bude dávat pozor."
Třetí knoflík, čtvrtý knoflík…
"Ale…"
"Ifi, lidé ví, že ho máme. U nás… ehm… mudlů je školní docházka povinná. Kdybychom ho do školy neposlali, mohli by nás žalovat."
"Když myslíš…"
Dál už Remus nic neslyšel. Oblékl si tedy dětské sako s našitým znakem Základní školy ve Wolftownu. Ve skutečnosti to byl jen dost nepovedený obrázek dvou vlků na kraji lesa. Popadl tašku, vázanku čapl do ruky a utíkal za mámou.
"Mami, mohla bys mi, prosím, pomoct?" seběhl dolů.
"Pojď sem," usmála se Ifi. "víš, že tvůj táta si neumí kravatu pořádně uvázat ještě dnes?" ptala se potichu, ale přesto dostatečně hlasitě.
"Já to slyšel," ozvalo se z kuchyně.
"To byl účel. Těším se, že se to tvůj syn naučí dřív než ty."
"Na to bych být tebou nesázel," dodal ještě, když přinášel na stůl další, už poslední várku jídla.

Když Remus dojedl poslední sousto, byl už i táta připravený vyrazit. Už už se zvedal na cestu, ale máma ho zarazila.
"Dnes máš narozeniny," připomněla mu.
"Já vím, ale ty budeme slavit až večer, ne?"
"Samozřejmě, že budeme, ale s tátou jsme se rozhodli, že jeden dárek ti dáme už teď."
"A co to je?" zajímal se Remus, který si právě nadšením poposedl na židli.
"Překvapení," odpověděl táta. "To znamená, že musíš zavřít oči. A nešvindlovat!"
Remus udělal, jak mu bylo nakázáno. Aby dokázal, že nepodvádí, dal si před oči ještě ruce. "Už můžu?" vyptával se netrpělivě.
"Ještě chvilku… taaak… a ještě… můžeš."
Remus otevřel oči.
"To je pro štěstí," řekla Ifi, přes ruku jí visel řetízek a na něm přívěsek ve tvaru… co to vůbec bylo? Nějaká písmenka… (už za pár týdnů bude vědět, že to jsou dvě R)
Removi se začal po tváři rozlévat úsměv. Co na tom, že neví, co to všechno znamená. Dostal to od mámy a od táty pro štěstí, a to je hlavní. Najednou si ale něco uvědomil. Úsměv mizel.
"Co se děje?" ptala se zmatená Ifi.
"To… to je přece stříbro," vyjekl Remus již zcela zděšeně. Stále měl v mysli nepříjemně silně vrytou vzpomínku na setkání s jedním starým kuchyňským nožem.
"Ach tak… Neboj, tohle ti neublíží. Není to pravé stříbro. Vlastně to vůbec není stříbro. Říká se tomu bílé zlato. Jsou si hodně podobné."
"Jsi si tím jistá, mami?"
"Naprosto."
Remus s přemáháním zvedl ruku a prsty se pomalu, opatrně přibližoval k té věci. Dotkl se jí a… vážně se nic nestalo. Nijak to nebolelo. Bylo to úžasné!
"A kdyby si náhodou někdo na chvilku myslel, že jsi vlkodlak, tohle změní jeho názor."
"A proč to nikdo nemá vědět?"
"Tohle jsme si už vysvětlovali, Reme. Lidé se vlkodlaků bojí. Nedokáží pochopit, že vlkodlak je ve své normální, lidské podobě úplně neškodný, proto je lepší to tajit."
"Ale…"
"O tomhle nebudeme diskutovat. Ve škole to o sobě nesmíš nikomu říct, jasné?"
"Ano."

Ifi netrpělivě vyhlížela svého syna z okna. Byl prosinec, všude kolem mráz. Remus měl chodit hned po škole přímo domů. Kde se jen mohl zdržet? Už tu měl být před půl hodinou! Když pak zahlédla synkovu postupně přibližující se postavičku, málem slyšela ohlušující ránu, jak jí padal skalní balvan ze srdce.
"Kde jsi byl?" rozkřikla se hned, jak zaklaply dveře.
Remus se mámy lekl, strašně ho zaskočila. "No… s Michaelem přece," odpověděl popravdě.
Ifi si ho ještě jednou přeměřila přísným pohledem, ale ihned na to se už usmívala. Nedokázala se na toho svého chudáčka nikdy moc zlobit. Už tak měl přeci hrozný osud, tak proč mu ho ještě ztěžovat? Měla si uvědomit, že bude s Michaelem. Jak je možné, že ji to předtím nenapadlo. Z Rema a Michaela se brzy po začátku školního roku stali nerozluční přátelé, neudělali jeden bez druhého ani krok. Vždy, když Ifi viděla ty dva spolu, bezděky si vzpomněla na Romula. Kdyby tak ještě žil…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama