... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

7. Každý má svá tajemství ...

18. července 2009 v 19:59 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Hmmm.... tak to je pravda. I já jich mám pár ...



Slunce pařilo jako snad ještě nikdy. Remus se houpal na zahradní houpačce. Letní prázdniny se nezadržitelně řítily ke konci. Nudil se. Měsíc byl právě v novu a on měl energie na rozdávání. Staré hračky ho už omrzely. Michael byl i s rodiči na dovolené. Táta zase v práci. Máma neměla čas. Co by tak mohl dělat? V tom ho zasáhla úžasná myšlenka. Věděl, že v obýváku, úplně v té nejvyšší poličce, jsou schovaná alba s fotografiemi. Viděl je jenom párkrát, moc ho nezajímaly, ale teď… Mohla by to být zábava. S trochou štěstí by se k nim mohl dostat. Stačí si dobře přisunout křeslo, pak opatrně šlápnout na jednu polici a bude to.

"Ááá," Remus se pod tíhou tlustých alb zřítil na zem, tlusté knihy letěly hned za ním. Remus seděl na zadku a rozhlížel se okolo. Chvíli mu trvalo než si uvědomil, že vlastně spadl. Podíval se vedle sebe. A sakra, máma ho zabije. Všechna alba byla rozházená kolem něj. Některé listy, samozřejmě i s fotkami, byly pozohýbané. Některé fotografie vyletěly ven úplně. Urychleně je začal zařazovat zpátky a doufal, že máma má opravdu tolik práce, kolik tvrdila, a že neslyšela tu ránu, jak padal, a nepůjde se podívat dolů.
"Reme? Děje se tam něco?" uslyšel vzápětí. Sakra.
"Nic, mami. Neboj," zkusil zalhat.
"A jsi si tím jistý?" Proč na něm máma musela vždycky všechno poznat? Naštěstí se mu podařilo dát dohromady všechno, kromě jednoho svazku, který dopadl nejhůř. Byly to zrovna fotky s ním, když byl úplně malý.
"Jsem," odpověděl ještě na otázku.
"No… radši se o tom půjdu přesvědčit."
V Removi hrklo. Popadl vypadané fotografie. Na většině byl on sám. Tyhle obrázky se ale nepamatoval. A pak… Na jedné byly dvě jakési děti. Chtěl se podívat blíž, aby zjistil, které z nich je on a kdo je ten druhý, ale dřív než to stačil udělat, vytrhla mu ji máma z ruky.
Ifi si zběžně prohlédla zabavenou fotografii.
"Co to tady provádíš?" obořila se na něj.
"Já… Chtěl jsem si prohlídnout fotky, ale ony tak nějak popadaly. Mami, kdo je na té fotce?"
Ifi na místě ztuhla. Co mu má říct? Že na ní je on se svým mrtvým bratrem? To přeci nemůže! "To je jedno. To tě nemusí zajímat."
"Ale já bych to chtěl vědět," odporoval jí.
"Řekla jsem, že tě to nemusí zajímat. Šmytec. Běž si hrát!"
Remus tedy vyšel ven na zahradu. Opět si sedl na houpačku a přes okno se díval, jak máma dává knihy zpět do police. Nechápal ji! Proč se na něj tolik rozzlobila kvůli jedné jediné fotce? Co na ní bylo tak vážného, že to nesměl vidět? Vždyť to byli jen nějací dva malí kluci, nic víc.
To se mu jenom zdá nebo máma vážně brečí? Určitě se mu to zdá. Proč by teď máma plakala. Tak moc ji nenaštval. Není přece žádný důvod!
Příšerně se nudil. Co dělat? Máma by ho moc nepochválila, kdyby teď znovu přišel za ní. Možná by se mohl jít proběhnout po zahradě. Vstal, podlezl menší plůtek a už mu nic nebránilo v plné rychlosti. Zkoušel, kam až by mohl doběhnout. Zvládne to až k lesu? Mohl by… A opravdu, dokázal běžet až k samotnému okraji tmavého lesa. Nějak ho ale rozbolely nohy a ani s dechem moc nestačil. Posadil se tedy do trávy a vychutnával si přitom své vlastní malé vítězství.
Když už měl pocit, že by se mohl vydat na zpáteční cestu, zvedl se ze své provizorní zelené pohovky. Už se skoro dával do běhu, když tam, mezi stromy, zahlédl něco… divného. Sebral všechnu svou odvahu a jal se prozkoumat tu věc. Popošel asi pět metrů dovnitř lesa. To stačilo. Spatřil cíl svého bádání. Tam, mezi keři, na místě, které většině lidí unikne, stál… Co to vlastně bylo? Křížek? Zkusil se více přiblížit, až pak mu došlo… Při tom zjištění mu poskočilo srdce. Stál před hrobem!!!
Byl malý, ale celkem pěkný. Zjevně byl dobře udržovaný, Rema to ale nijak nezaskočilo. Když byl s tátou a mámou jednou na hřbitově (táta prý šel pozdravit svou maminku a tatínka), všechny hroby byly řádně upravovány, tak nějak to považoval za samozřejmost. Do země před ním byla zasazena kytice, ale ne jen tak ledajaká. Vypadala sice jako přesná kopie rostlin živých, byla však celá z kamene. Remus přistoupil ještě blíž. Na malém křížku byla vytesaná nějaká písmenka. Vyryta byla tak jemňoulince, že měl problémy je přečíst. Byly celkem tři. To první by možná mohlo být K, to druhé snad U. Třetí L? Co jen můžou znamenat? Rozhodl se, že se zeptá mámy, ale až večer, radši.

Ifi seděla na zemi před televizí a sledovala nějaký seriál, v kuchyni se kouzlem umývalo nádobí. Občas bylo zajímavé sledovat kontrasty mezi kouzelnickým a mudlovským světem. A nejednalo se jen o domácí práce. Každý den jim například chodily dvoje noviny. Návštěvy čarodějů střídaly návštěvy obyčejných sousedů. (Máslový ležák střídalo pivo.)
Remus seběhl schody a přisedl si k ní. Aspoň chvíli se snažil předstírat, že ho seriál zajímá, ale dlouho mu to nevydrželo.
"Mami, můžu se tě na něco zeptat?"
"Jistě."
"Já… Ty jsi mě poslala hrát a já… nějak jsem se dostal na okraj lesa a našel jsem tam… Našel jsem tam nějaký hrobeček. Víš o tom něco? Čí je?"
Ifi se tvářila, jako kdyby právě vypila lektvar pro zacelení otevřených ran (Remova osobní zkušenost).
"Kdysi, před lety se tu zabil jeden malý chlapec," odpověděla jakž takž neutrálně.
"A znala jsi ho?"
"Ano," jasná, stručná odpověď, ale s neutrálností je konec.
"A proč umřel?"
Ifi chvíli přemýšlela. Nechtěla mu říkat, že ho zabil vlkodlak. Za prvé by to chlapce vyděsilo a za druhé by si časem mohl leccos spojit. Co kdyby se potom vrátil do stavu, v jakém byl tenkrát v nemocnici. Ne, to nemohla dopustit.
Najednou si uvědomila, že Remus stále čeká na odpověď. "Omylem ho zastřelil jeden pytlák. Toulal se po nocích v lese a ten muž si ho spletl se zvířetem," vyhrkla první věc, která ji napadla. Doufala, že to není tak úplně nemožné.
"My máme v lese pytláky?"
"No… Už ne."
"Aha."
Ifi si skoro až hlasitě oddechla. Už podruhé se za dnešek Remus zeptal na věc, na kterou mu po pravdě odpovědět nemohla. Snad už to je na dlouho dobu zase naposled, pomyslela si.
"A mami?"
"Ano, zlatíčko."
"Můžu se tě zeptat ještě na něco?" Ani nečekal na odpověď. Tohle mu vrtalo hlavou už skoro rok. Musel znát odpověď. Prostě musel. "Co znamenají ty dvě er na tom mém přívěsku, co jste mi s tátou dali?"
Proč zrovna dnes? ptala se Ifi sama sebe. Proč tak najednou? Rychle v hlavě přemítala různé možnosti odpovědí. Žádná nebyla ani pro šestileté dítě dostatečně věrohodná.
"Až budeš větší, dozvíš se to." Nakonec zvolila variantu, která sice problém nevyřeší, ale aspoň jej oddálí. To prozatím stačí.
Jak předpokládala, Removi se toto vysvětlení nezamlouvalo, ale od mámy se nic jiného prostě nedozvěděl. Možná by se mohl zeptat táty… Až bude doma. Táta býval v poslední době pořád někde pryč.

Listopad pomalu končil. Remus byl úspěšným žákem druhé třídy. Ifi stále zůstávala doma, John v práci. Zámek u domovních dveří cvakl, jak se mladý Lupin dostával domů. Ještě se pořádně ani nepřezul do domácích bačkůrek a už mámě oznamoval, že Michaelovy rodiče zvou celou jejich tříčlennou rodinu na oslavu synových narozenin. Nechtěl s tím čekat, protože se bál, že by to mohl zapomenout, a to si nemohl dovolit.
"Tak dobře, vyřiď, že přijdeme."

---
"Dobrý den," pozdravil slušně John, když vcházel do cizího domu, a podal ruku panu Harrisonovi, Michaelovu otci, zatímco Ifi se přátelsky objala s paní Harrisonovou, pardon, od teď už vlastně Katie, jako kdyby se znaly už věky. Remus nejdřív pozdravil oba dospělé a pak zamával na kamaráda, který stál zatím trošku bokem.
Všichni společně došli do obývacího pokoje. Remus ani Michael se s ničím nezdržovali a sedli si k nějaké stavebnici. Nevšímali si napjaté nálady, která panovala mezi dospělými. Konverzace vázla. Obě ženy se aspoň trochu snažili navázat kontakt, ale nešlo to. Jako kdyby měli mezi sebou postavenou nějakou neviditelnou hradbu, kterou nelze prorazit, přelézt, podlézt… nic. A tak slibně vypadal ten začátek, přivítání. Katie pomalu začínala propadat panice. Toto setkání se nezadržitelně řítilo k neslavnému konci. Lupinovi si budou určitě ještě několik let povídat o tom, jak nudnou minipárty s manželem uspořádala. Chtěla to něčím oživit, jenže to byl nadlidský úkol. Nakonec se rozhodla, že aspoň donese dort, aby bylo co k jídlu.
Ani ne za minutku byla Katie zpátky. Když ostatní uviděli, že v rukou nese obrovský dort a na něm zapálené svíčky, začali mnohohlasně zpívat Hodně štěstí, zdraví… Michael zvedl hlavu od věže, kterou se jim zatím podařilo z kostek poskládat a očka se mu rozzářila štěstím. Rozběhl se ke stolku. Jeho máma před něj postavila ten nádherně vyhlížející desert.
"Něco si přej," poradila mu Katie.
Michael zavřel oči, něco si přitom pro sebe mumlal. Naklonil se nad svíčky, chtěl je zkusit sfouknout poslepu. Jenže ouha… Jak se tak přibližoval nad plameny, oheň přeskočil do jeho černých vlásků. Začaly hořet.
Všechno se to seběhlo ve chviličce, přesto to trvalo neuvěřitelně dlouho. Katie vyjekla. Michael otevřel oči. Začal křičet. John se rozběhl pro vodu. Ifi reflexivně vytáhla hůlku. Vykřikla zaklínadlo. V té chvíli ji nezajímal žádný zákon. John se zastavil v půlce kroku. Vyjeveně zíral na Harrisonovi. Ti se teď začali neovladatelně smát. Ifi to nejdřív nechápala. Až o vteřinku později si uvědomila, že její hlas nebyl jediný, který vykřikl kouzlo, a že na Michaela vlastně tryskala voda hned ze tří stran. Začala se smát taky.
Najednou byla bariéra stržena. Oslava se rozjela. Bavili se spolu. Pili. Smáli se. Nebýt toho, že kluci museli jít spát, vydrželi by tak až do pozdních večerních hodin.

Pomalu přicházelo jaro. Čas rychle utíkal. Remus chodil už do třetí třídy. Sníh zmizel už dávno, ale nízké teploty přetrvávaly. Některé kytičky se i přesto rozhodly prorazit si cestu pevnou zemí a podívat se na svět. Příroda si asi usmyslela, že mají žízeň, a dopřávala jim hodně vody.
Neděle. Remus se smutně díval obrovským oknem ven, ale všechno mu splývalo v jednolité cákance vody. Jak rád by se šel proběhnout ven. Miloval přírodu, miloval volnost…
Místo toho seděl na pohovce a četl si Knihu pohádek. Paní učitelka řekla, že by si to měli přečíst. Remus sice na rozdíl od Michaela četl často a rád, ale dnes… Nějak na to neměl náladu. Cítil v sobě přebytek energie, kterou potřeboval uvolnit, a kniha nebyla tím nejlepším prostředkem.
V tom se v krbu objevily zelené plameny. Remus se zvědavostí jemu vlastní čekal, kdo tentokrát přišel na návštěvu nebo kdo si aspoň přišel popovídat přes plameny. K jeho úžasu z krbu vyletěl jen jeden dopis. Jeden normální dopis.
"Proč ho nepřinesla sova?" optal se.
"No… buď ji nechtěli posílat do toho lijáku, nebo to je něco důležité, co nepočká ani chvíli."
Ifi se zvedla a došla si pro dopis. "To je pro mě," řekla. "Kdo mi co může chtít?"
Rozlepila obálku a vyndala z ní list pergamenu. Byl na něm znak Nemocnice u sv.Munga. Ten Remus poznal bezpečně, býval docela častým hostem při pravidelných prohlídkách a kontrolách. Díval se, jak máminy oči lítají po řádcích. Čím déle četla, tím více se jí třásla ruka. Postupně celá bledla a bledla.
Pak řekla jen: "Musím jít. Vy to tady spolu chvilku zvládnete."
Když se jí John zeptal, o co jde, beze slov mu vtiskla do ruky dopis a přemístila se pryč.

Celý příští týden se Ifi vracela domů pouze na noc. Remus býval jenom s tátou, který byl teď doma častěji než kdy jindy. Ale vždyť vlastně nebyli sami! Každý den k nim chodila tetička Amy. Byla docela mladá, strašně moc pěkná a strašně moc hodná. Pokaždé donesla Removi nějaký pěkný dáreček, třeba autíčko. Remus si pak vždy šel dělat úlohy do školy nebo si hrát (nebo obojí) a táta s Amy se zavřeli v ložnici.

Remus seděl na malé lavičce na terase za domem. Vychutnával si první opravdu silné sluneční paprsky. Příjemně ho hladily po tváři a trochu zlomyslně oslepovaly oči, když se podíval vzhůru. Sluníčko mu dodávalo potřebnou energii, která mu s blížícím se úplňkem čím dál víc chyběla. V jedné ruce držel tužku, v druhé malý notýsek a přemýšlel nad úlohou do přírodovědy. Od paní učitelky dostali všichni za úkol napsat co nejvíc druhů stromů. Ale pozor, nikdo z rodiny jim nesměl pomáhat! Ani táta, ani máma.
Máma. Chudák máma. Včera se vrátila z nemocnice už v poledne, od té doby tam nebyla. Jen občas odešla někam pryč, prý něco zařídit. Když se vracela, vždy měla oči zarudlé od pláče. Remus by jí rád nějak pomohl, jenže nevěděl jak. Nevěděl ani, co s ní bylo. Vždycky, když se jí na to zeptal, odbyla ho tím, že jeho to zajímat nemusí, ať se o to nestará atp.
Zazvonil zvonek. Rema to vyrušilo. Zvedl hlavu od sešitku a odložil tužku. Už si stoupal, že půjde otevřít, když si všiml, že to samé dělá v obýváku i máma. Znovu se posadil. Za prvé byla máma blíž a za druhé mu bylo jasné, že nově příchozí stejně hledá ji, Michael za ním už nějaký čas vůbec nechodil.
Zajímalo ho, kdo přišel. Natahoval krk, jak nejvíc dokázal. Štěstí mu přálo, máma pozvala návštěvu dál. Co u nich dělají Harrisonovi? Měli přijít až za týden. A proč s sebou nemají Michaela? Bylo mu jasné, že se něco děje, ale co? Opatrně se připlížil ke dveřím do obýváku, byly otevřené. Sedl si hned vedle. Tak, aby ho nebylo vidět, ale aby také dobře slyšel.
"Potřebujete něco, Katie, Dave?" slyšel mámin hlas.
"Vlastně ano," přiznala po chvíli paní Harrisonová. Remus z jejího hlasu cítil značné rozpaky, jako kdyby se k něčemu po dlouhém rozmýšlení odhodlala a přitom si pořád ještě nebyla svým rozhodnutím jistá. "Chtěli jsme…" zarazila se. Remus před sebou úplně viděl obrázek paní Harrisonové, jak stojí v jejich obýváku a očima hledá nějakou pomoc, spřízněnou duši. Znal to. Občas se mu to taky stávalo. Většinou u zkoušení, když se ho učitel zeptal na něco, na co on sám neznal odpověď. Očima pak přejížděl celou třídu a doufal, že mu někdo napoví. Bohužel se tak nestávalo příliš často. A on pak zase dostal špatnou známku. Remus vlastně ve škole nemíval moc dobré známky. Ne, nebyl hloupý, jen se mnohem radši než učení věnoval příjemnějším věcem jako je běhání po venku s Michaelem, hraní si v pokoji, procházky kolem lesa… A když se k tomu pak připočte častá absence ve škole, tak se to nahledá. Remus věděl, že mámě se jeho chování nelíbí, ale taky věděl, že mu nikdy neřekne, aby se šel radši učit. Vždycky na něho byla strašně mírná. Co si pamatoval…
"Chtěli jsme se zeptat, co bývá vašemu Removi, že je tak často nemocný?" sebrala Katie své síly.
Chlapec pod parapetem sebou mírně škubl.
"Ale… nejspíš je jen více náchylný na různé nemoci," zkusila to Ifi.
"Zvláštní, že se ty choroby objevují s tak železnou pravidelností. Všímali jsme si toho už několik měsíců. Vždy o úplňku. V rozmezí několika dní před i po něm je silně zesláblý. Nikdy jsem ho neviděla dotknout se stříbra," pokračovala dál, tentokrát už s o poznání větší suverenitou.
"A co ten řetízek, co nosí. Ten je přeci stříbrný," skočila Ifi známé do řeči, hlas jí přeskakoval o oktávu výš.
"To nás taky ze začátku odradilo, ale pak jsme si to uvědomili. Staré přísloví - Není všechno zlato, co se třpytí. Uvědomili jsme si, že nemusí být stříbrný. Může být očarovaný nebo něco takového," přidal se poprvé do hovoru Dave.
"Tvůj syn je vlkodlak. Mám pravdu?" Katie na tom s hlasem znovu nebyla o nic lépe než Ifi.
Remus seděl pod oknem, ani nedutal. Čekal, co se z toho všeho vyvine. Byl přesvědčen, že Michaelovy rodiče budou stejně chápaví jako ti jeho. Ještě se nikdy nikde nesetkal s tím, že by k němu lidé cítili odpor nebo nenávist. Naopak, doktoři byli strašně hodní, pořád si z něčeho dělali srandu, člověk se s nimi doopravdy zasmál. A máma? Odtud Removi plynuly jen samé výhody. Cokoliv mu dovolila, cokoliv mu odpustila. A teď si byl jistý, že jí ukáže, jak moc se v lidech mýlila…
"Ano," špitla Ifi. Věděla, že už nemá cenu zapírat.
"A to říkáš jen tak?" vřískala Katie. "Co s tím hodláš dělat?"
"Dělat?" Ifi se nuceně zasmála. "Co asi můžu? Snažím se mu pomáhat, jak jen to jde, a doufám, že se stane zázrak a bude přijat do Bradavic, konečně magický potenciál projevil už dávno."
"Jenže my odmítáme nechávat našeho syna stýkat se s takovou… odpornou bestií," pištěla na celé kolo.
Remus přímo cítil tu pověstnou kudlu v zádech. Jak mohla tohle paní Harrisonová říct. Vždy ji považoval za výjimečně hodnou chytrou ženu. A ona prohlásí tohle!!! Cožpak neví, že je 28 dní z 29 úplně normální kluk?! Jak o něm může říct, že je bestie? On ne. Jen to zvíře v něm. On přece ne!!!
"Nemůžete bránit Michaelovi, aby se s Remem stýkali. Jsou pomalu jako bratři!"
"My mu nebráníme. On sám už ho nechce ani vidět. Když se dozvěděl, co je Remus zač, začal se ho bát."
Michael? Michael by přece nemohl… Nebo snad mohl? Do očí se mu nezadržitelně draly slzy. Michael! Jak mu to mohl udělat?! Máma měla pravdu… Měla pravdu!!! Musí svou nemoc před ostatními lidmi tajit. Jak si mohl myslet, že to půjde jinak. Máma měla vždycky pravdu. Myslela to s ním dobře.
"Co bude dál?" zeptala se polohlasem Ifi.
"Jednoznačně odmítáme bydlet v jedné vesnici s vlkodlakem. Nechceme sebe ani syna vystavovat nebezpečí. Proto se stěhujeme za mou matkou do Francie. Už to máme domluvené. Pozítří odjíždíme."
Ifi jen zalapala po dechu.
"To je vše," oznámil Dave a společně se svou ženou se přesunul ke dveřím. Ifi je šla ještě ze zdvořilosti doprovodit.
Remus nadále seděl na svém místečku a tiše plakal. Byla to pro něj neuvěřitelná zrada.
Zvedl se a rozběhl do svého pokoje. Chtěl to stihnout dřív, než ho uvidí máma. Neměl poslouchat za dveřmi.
Doběhl až do svého malého království a zachumlal se do peřin. Za prvé věděl, že ho máma nebude rušit, jakmile uvidí, že odpočívá, odejde pryč, za druhé tak mohl skrýt nevyžádané slzy a za třetí doufal, že usne a že až se probudí, tak všechno bude zase v pořádku, zjistí, že to byl jen zlý sen.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Domush-kaa ♥ | Web | 18. července 2009 v 20:01 | Reagovat

Ahojííky..Prosím tě mooc hlásla bys pro Domush-kuu ♥ na adrese http://matulinek111.blog.cz/0907/je-tady-dalsi-kolo-sonc-hodne-stesti ??Byla bych ti hrozně moc vděčná a kdyby s potřebovala oplatit tak stačí napsat na můj blog do rubriky reklamy..Dííííky moco

2 **Myškyn** | Web | 18. července 2009 v 20:04 | Reagovat

Ahojky hlásl/a by jsi por mě tu->http://lipushy.blog.cz/0907/2-kolo-sonc jsem tam jako Myškyn-Deryck Whibley za tvůj hlas budu mco ráda a předem děkuju měj se pěkně a máš hezký blog!

3 M!škalka | Web | 18. července 2009 v 20:06 | Reagovat

ahoj podepiš u mě petici proti -OVÁ v cizích ženských příjmeních. je to tady http://miskacool.blog.cz/0907/podepis-petici-proti-ova-v-cizich-zenskych-prijmenich víc info u mě na blogu pa

4 Clawdy | Web | 18. července 2009 v 20:06 | Reagovat

Krásne :)
PS: Ahoj, kliknes pre mna? Dik! http://girlinka0.blog.cz/0907/1-kolo-sonblog#komentare

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama