... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

8. Hádky, šrámy a jizvy

18. července 2009 v 21:04 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Johnovo "neškodné" tajemství odhaleno. Remus se začíná uzavírat a svět se mu zdá pořád horší... nejen o úplňku


Remus se vzbudil až následující den v poledne. Máma mu řekla, že ho chtěla výjimečně před přeměnou nechat doma, on ale věděl, jak se věci mají. Věděl, že včera to nebyla jen noční můra, že to byla skutečnost. Přesto před mámou hrál, že plně věří historce, kterou se mu snažila podstrčit, a to, že Michael i s rodiči odjíždějí natrvalo do Francie, kvůli nemocné babičce. Přitom ho bezděčně napadlo, kolik takových historek už asi slyšel.

Hned po obědě byl Remus nucen navléct se do dlouhých černých kalhot, bílé košile, černé vesty a černé vázanky. Všechno ho to příšerně škrtilo a škrabalo, bylo mu to nepříjemné.
"Proč nemůžu zůstat doma?" ptal se pořád dokola.
"Protože prostě ne," odpovídala zase pořád dokola máma. Bylo to divné, normálně ho před úplňkem nechávala odpočívat, jak jen to šlo.
Remus tedy jen pokrčil rameny. Seděl s mámou v ložnici. Ifi se ještě stále chystala a Remus otráveně jezdil s autíčkem po peřinách.
"Ale no tak, miláčku, za chvilinku už budu hotová," shýbla se k němu máma. "A stejně musíme ještě počkat na tátu, než přijde z práce. Klidně si můžeš ještě chvilku hrát a pak už vyrazíme, přísahám," říkala konejšivým hlasem, naslinila si prsty a zdvihla je před sebe do výmluvného gesta.. "Hele, odkud máš tohle auto? To neznám."
"To mi dala Amy," odpověděl prostě.
"Jaká Amy?"
"No, ta co sem chodila za tátou, když jsi byla pryč."
"A co spolu dělali? Něco kvůli poště?"
"Já nevím. Ale nikdy s sebou nic nenesla, myslím. Já nevím, co dělali. Zavřeli se sem a já je potom moc neviděl."
"Aha."

Za chviličku se přiřítil domů i táta. Na sobě už měl to samé oblečení co Remus, jen v poněkud větší velikosti, zřejmě se převlékl už v práci.

Remus stál spolu s mámou a tátou včele podivného hloučku lidí. Všichni byli oblečeni v černém. Vpředu leželi dvě velké dřevěné krabice a v nich nějaký starší, již vrásčitý muž a žena stejného věku. Normálně by řekl, že to je pohřeb, kde je ale jáma v zemi a muži, kteří budou rakev spouštět. Nechápal, co to má všechno znamenat. Toho postaršího pána ani prošedivělou dámu nikdy v životě neviděl. Čas od času zatahal mámu za rukáv, aby se jí zeptal, o co jde. Ta ale jeho otázky buď nevnímala, nebo soustavně ignorovala. Odpovědi se Remus každopádně nedočkal.

Hned jak obřad skončil, Lupinovi se přesunuli na Ministerstvo kouzel. Máma s tátou odešli do nějaké místnosti za těžkými dubovými dveřmi a Rema nechali na starosti nějaké sekretářce. Ta ho odvedla k sobě do kanceláře. Posadila ho do pohodlného křesla, nohy mu přitom povlávaly vysoko ve vzduchu. Hannah, jak se mladá úřednice jmenovala, mu podala obrovskou sadu pastelek nejrůznějšího druhu a list papíru. Nejspíš čekala, že si Remus začne malovat. Jaké pak bylo její překvapení, když za minutku zvedla hlavu od formulářů a uviděla spícího chlapce.

Remus se probudil až pozdě v noci. Z ministerstva ho nejspíš někdo odnesl. Měl na sobě i pyžamo, ten někdo ho dokonce převlékl. Podíval se na hodiny, které visely nad dveřmi. Sice už byla tma, ale on číslice rozpoznal přesně. Do pokoje mu totiž proudilo světlo vycházející z pouliční lampy stojící jen kousek od domu.
Bylo půl jedné. Rema to nijak nepřekvapilo. Pár dní před úplňkem býval dost unavený. Stávalo se, že se třeba ráno probudil na snídani a v poledne už znovu spal. Máma mu to několikrát vysvětlovala. Jeho tělo si prý ukládá energii na přeměnu.
Pořád si ale opakoval jednu otázku. Na odpověď přijít prostě nemohl. Otázka to, pravda, byla trochu dětinská, ale nemohl ji dostat z hlavy. Proč se jeho tělo tak dobře připravuje na něco, co se jemu vůbec nelíbí??? Za posledních několik let se už ale naučil, že co se týče vlkodlactví, nezbývá mu než se podřídit a snažit se to vydržet, jinak to prostě nejde. Jak se někdy v jistých situacích nadneseně říká o podřízeném: Držet hubu a krok.
Nevýhodou jeho pospávání však bylo, že se pak budil třeba ve dvě v noci a dál už "zabrat" prostě nemohl. Většinou se v té chvíli nehorázně nudil, dnes mu ale tato skutečnost přišla vhod. Konečně si mohl v hlavě v klidu probrat tu záležitost s Michaelem.
Proč se mě můj nejlepší kamarád bojí? Co jsem mu udělal? Potkal mě snad někdy při úplňku. Vždyť Harrisonovi ani neví, kde úplněk trávím. Netuší, jak je to příšerné. Každý měsíc se proměňovat v krvelačnou příšeru. Mají vůbec představu, jak to všechno bolí? Vědí, že já za nic nemůžu? Byl jsem jen ve špatnou chvíli na špatném místě, tak to vždycky říkával pan doktor. Myšlenky se mu pomalu rozutekly všemi směry.
V tom uslyšel nějaký křik. Nejdřív si myslel, že vychází z ulice, protože měl otevřené okno, ale pak mu došlo, že se hlasy ozývají z jejich jídelny. Opatrně, stejně jako včera, když přišli Harrisonovi, se připlížil ke dveřím. Jak nejtišeji to šlo, je pootevřel a posadil se do chodbičky.
"Jak jsi to mohl udělat? Po tolika letech manželství. Já ti věřila!"
"Přece sis nemyslela, že ti budu celý život pořád věrný?"
O čem se to vlastně baví? Rodiče se přece mají rádi, ne? Vždycky to tak bývá. Musí to tak být.
"Bohužel ano. Víš, jak je to pro mě těžké?" slyšel hlas své mámy. Pomale ani nedýchal, aby ji slyšel, mluvila strašně potichu.
"A pro mě snad ne? Ještě před 11 lety jsem žil normální život, ani šajna o kouzlech. A teď? Žena čarodějka. Syn vlkodlak. Pořád jen Remus tohle, Remus tamto. Zkusila jsi taky někdy pomyslet na mě?" Táta mluvil mnohem hlasitěji. Z jeho hlasu čišel vztek, obrovský vztek.
"Jsi opilý."
"Možná, ale moje slova jsou pravdivá. Nezajímá tě nic jiného než on."
S tímto tvrzením Remus trošku souhlasil. Ale proč to táta říká takovým tónem?
"Jsi odporný bezcitný sobec. Zkus se ty vžít do jeho role. Nedokážeš si představit, jaké to musí být. Já ano. Je to chudáček. Čeká ho příšerný osud. A ty? Máš být jeho otec, jeho opora a místo toho tě skoro ani nevídá."
"Mám moc práce."
"To vykládej holubům na střeše. Že se nestydíš přivést si tu kachnu až k nám domů."
"Amy není žádná kachna. Aspoň ví, co chlap chce."
Remus nechápal, proč máma mluví o Amy tak nehezky. Vždyť to je jeho kamarádka.
"Ty prase."
"A abys věděla, tvého syna nenávidím."
"Je snad i tvůj, ne?"
"Ne, už několik let není. Můj opravdový syn umřel, když mu byly čtyři roky. Pohřbil jsem ho. Už není!"
Co to táta říká? Táta? Jeho vlastní táta? Jeho nejlepší táta na světě? Po velkém snažení by se snad dokázal vyrovnat s Michaelovou zradou. Ale táta? Ten by přece nemohl… Jeho táta… Táta ho má přece rád! Táta je přece ten hodný.
"Takhle nemluv."
"A budu. Já si totiž můžu dělat, co chci. Nejsem dítě."
"Tak ty už nejsi dítě, jo? V tom případě by ses měl zachovat jako chlap a začít se chovat jako otec od rodiny, nebo se rozvést."
"A co myslíš, že jsem chtěl udělat. Na úřadě už jsem si vyzvedl potřebné papíry. Pak ale přišla ta závěť. Tví rodiče mě nikdy neměli rádi. Mohlo mě napadnout, že všechno dají jen tobě. Ten dodatek, že když se rozvedeme, já neuvidím ani penny, mě vážně naštval. Takže jsem papíry zahodil."
Remus většinu z právě vyřčeného prostě nechápal. Navíc mu posledních několik vět spíš jen prolétávalo hlavou, než aby z nich zachytil nějakou informaci. Jak mohl táta říct něco takového? Že prý ho nesnáší… Proč tak najednou? Co mu udělal? Je… je prostě jen… vlkodlak! Věděl, že to je ten pravý důvod. Táta byl z mudlovské rodiny, nemohl to pochopit. Mudlové chápou vlkodlaka ještě hůř než čarodějové, máma to říkala. Mají o nich ještě zkreslenější informace než kouzelníci. A táta byl vlastně pořád mudla…. Ale… Jeho táta… Remus mu věřil!
"Jsi obyčejná svině. A kvůli tobě jsem se rozhádala s našima."
"Vždycky jsi byla strašně důvěřivá."
"A co když podám žádost o rozvod já?"
"Podat jej můžeš, ale já znám anglické zákony. Znám nejrůznější kličky. Když nebudu chtít podepsat, budeš pořád moje. A já chtít nebudu."
"Co teď chceš dělat? Hrát si na hodnýho tatínka."
"Třeba. Ale pamatuj si. Já tvého syna nenávidím. Připravil mě o všechno, o normální život."
Věřil mu a on ho zradil! Podvedl, jak nejhůř to vůbec jde. Lidem se nedá věřit!!! NEJDE TO!!! V očích se mu už po několikáté za poslední dobu objevily slzy. Nekontroloval to. Nechtěl brečet, ale… musel.
"Vypadni!"
"Zapomínáš, že to je můj dům."
"Vypadni!!!"
"Ne!"
"Ale ANO!!!"
"NE!!!"
Pak už slyšel jen ránu, mámino zaječení a další ránu, jak zády narazila do zdi.
Remus seděl na zemi a tiše plakal. Nechtěl, aby ho slyšeli.

Následující úplněk byl na sto procent ten nejhorší, jaký kdy zažil.
Ještě pár vteřin před přeměnou mu v hlavě stále vířila jedna, a ta samá myšlenka: Jestli chce žít normální život, nesmí důvěřovat lidem. Jen mámě. Máma je výjimka potvrzující pravidlo. Bylo mu jasné, že chce-li být aspoň trošku šťastný, musí si držet odstup. Zapřísahal se, že nikdy v životě už nikomu neřekne, že je vlkodlak. Nenáviděl ho!!! Není to nic jiného než prokletí. Prokletí, které nejde odstranit. Prokletí, které si sebou ponese až do konce svého života…
Další den ráno se probudil v kaluži krve. Chtěl se zvednout, vytáhnout ze zásuvky, speciálně zabudované ve stěně, nějaký hábit, který by přes sebe přehodil. Obvykle hábity vůbec nenosil, ale zkušenost napovídala, že na oblečení je nejjednodušší.
Podařilo se mu o pár centimetrů nadzvednout hlavu, ale dál to prostě nešlo. Celé tělo ho bolelo jako nikdy. Když máma přišla dolů do sklepa a uviděla ho, zděsila se. Krvavé rány se skvěly na všech místech těla, kam jen vlkodlakovy tesáky a drápy dosáhly. Na nic nečekala. Zabalila ho do deky a přemístila se s ním do nemocnice.

Na těch pár dní Removi zůstalo hned několik památek.
Tou viditelnou, avšak v dané chvíli méně podstatnou, bylo několik nepěkných jizev.
Zbytek tvořily památky na první pohled přehlédnutelné. Na druhý pohled však zásadní: Remus začal být mnohem uzavřenější. O všem mnohem víc přemýšlel. Vyhýbal se společnosti. Po Michaelovi už si žádného kamaráda nenašel. Volný čas trávil hlavně učením nebo čtením.
Ifi ho vůbec nepoznávala. Změn si všimla, ale nevěděla, co k nim vedlo. Chtěla mu pomoct. Zkoušela ho seznámit s hochy jeho věku, ale Remus nic. Nechytal se. Radši se zavřel v pokoji a četl si knihu. To byl jeho život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama