... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

9. Potíže s Bradavicemi

18. července 2009 v 21:13 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Přijmou Rema vůbec na nějakou střední školu když je vlkodlak, nebo se dokonce nedostane ani do své vysněné školy čar a kouzel??? Jak Remus bude snášet veškeré těžkosti, když ho v nejtěžších chvílích opustil i jeho vlastní otec??? A kdo je ten podivný pán, co přišel na návštěvu? Jestli to chcete vědět, tak šupky dupky čtěte!!! ;-P)


"Hodně štěstí, zdraví…" notovala Ifi. Táta jeho narozeniny zmeškal. Už podruhé. Od té noci sice byl jeho vztah k otci o poznání chladnější, ale pořád to byl jeho táta. A tohle zase byly jeho narozeniny. Už jedenácté.
Oslava probíhala celkem dobře, když pomineme okolnost, že oslavovali jen dva. Remově pozornosti ale nemohlo uniknout, že mámu něco trápí. Poznal to. Za tu dobu, co trávil úplně sám, se naučil pozorovat různé lidi. Za čas už dokázal z jejich chování bezpečně vyvodit náladu, potřebu něco udělat, říct - cokoliv.
"Co se děje, mami," zeptal se opatrně.
"Ale…" mávla rukou Ifi, "jsem naštvaná na pana Dippeta," dodala. Z jejího hlasu vážně ještě byly dobře čitelné stopy po vzteku.
"To je… ten…" měl to na jazyku, ale nemohl si hned vzpomenout.
"Ředitel Bradavic," pomohla mu. "Určitě víš, že žáci tam nastupují v jedenácti letech. Tobě je dnes jedenáct. Před pár dny jsem si s ním dala schůzku. Chtěla jsem zjistit, jestli existuje nějaká možnost, abys mohl i ty studovat na jeho škole."
"A on na to, že to není možné," doplnil ji Remus. "To bylo přece jasné, mami." Při posledních slovech si zaťukal na čelo.
"Já vím, že bylo. Ale pořád jsem ve skrytu duše doufala, že… Mně je to tak líto, Reme. Ty jsi můj malý chudáček… Ale já tě nedám. Já ne. Na něco přijdeme. Dnes jsi začal pátou třídu. Třeba se dostaneš na nějakou mudlovskou střední. A kouzla bych tě mohla doma učit sama."
Remus přikývl. Sice se snažil ve tváři skrýt pocit neuvěřitelného zklamání, který se ho zmocňoval. Cítil však, že se to nepovedlo.
Od začátku mámě říkal, že na internátní čarodějnickou školu ho prostě vzít nemůžou, přesto v jeho srdci zůstávala jiskřička naděje. Držela se v něm strašně dlouho. Někdy se sice stávalo, že ji chtěl někdo zlý zničit, zadupat do země, sfouknout, on to ale nikomu nedovolil.
Dnes však zlá síla vyhrála. Tonoucímu uplavalo stéblo…
Uvědomoval si, že jeho pobyt na škole by byl velice riskantní a pro ostatní nebezpečný. Často o tom po večerech přemýšlel. Snažil se vymyslet nějaké řešení. Nepředpokládal ale, že by v Bradavicích měli naprosto prázdný nepoužívaný sklep, kde by mohl úplněk přečkat. Pokaždé došel k názoru, že on a Škola čar a kouzel v Bradavicích, to prostě nejde dohromady. A když si ještě představil, že by se žáci dozvěděli, co je zač… To by byl konec! Přesto mu to bylo líto. Máma vždycky říkala, že talentu má víc než dost. Chtěl se také učit kouzla, stejně jako ostatní mladí kouzelníci. Proč musí být zrovna on ten jiný???
Nesnášel sám sebe. Styděl se za to, čím je. Ale přitom, i když nikdy ve svém vlkodlačím životě žádného druha nepotkal, cítil se být součástí určité úzké komunity a zároveň cítil averzi vůči komukoliv, kdo proti nim pronesl křivého slova.

Byl zrovna konec července. Remus seděl v pokoji u stolu a prsty smutně přejížděl obrázek jakési budovy. Při bližším ohledání byste zjistili, že se jednalo o fotografii Gymnázia sv. Petra v Brightonu. Byla to prestižní střední škola nedaleko Wolftownu, Remus do ní bude už za měsíc denně dojíždět. Zdálo se to být jako nejlepší řešení. Každé normální dítě by skákalo štěstím tři metry do vzduchu, kdyby se na tuto školu dostalo. Removi se to povedlo. Bez jakékoliv protekce! A přesto v něm stále zůstávala ta hříšná myšlenka Bradavic. Máma mu o nich mnohokrát vyprávěla. Věděl, že spěšný vlak odjíždí 1. září (v den jeho narozenin) v 11 hodin z nádraží King's Cross. Ještě by mu sova mohla přinést dopis… Ještě má čas… Mohla by…

Stejně nepřiletí. Nikdy by nedovolili, aby vlkodlak chodil na jejich školu. Nepůjde to.
Dole v obýváku se ozvalo silné prásknutí, jako když se někdo přemísťuje. Nedlouho potom uslyšel nějaké dva hlasy. Normálně by se šel Remus aspoň podívat, kdo že to přišel na návštěvu, rád si udržoval nad věcmi přehled. Ve své apatii mu to ale najednou přišlo nedůležité. Jen dál seděl u stolu a nepřítomně cupoval fotku na malé kousíčky. Když už z ní nezbylo víc než milimetrové papírové piliny, vyhodil zbytky do koše.
Bylo mu smutno. Opět se dostavila nálada, která jasně dávala najevo, že zřeknutí se společnosti a kamarádů nebyl zrovna nejlepší nápad. Strašně mu chyběl někdo blízký. Někdo s kým by si mohl nerušeně popovídat. Jenže tátu už doma skoro neviděl. A máma? Myslela to s ním dobře, ale kdyby jí vyzradil všechno, co měl na srdíčku, byla by z něj ještě víc smutná, ještě víc by ho litovala. To on nepotřeboval. Na to si bohatě vystačil sám.
Nakonec usoudil, že právě na takovou náladu je nejlepším lékem jeho oblíbená kniha.

Asi o hodinu později Remus uslyšel vrzat schody. Byly přímo perfektním čidlem výskytu člověka. Jakmile na ně kdokoliv stoupl, ozvaly se.
Předpokládal, že to je máma, a tak se ani neobtěžoval zvednout hlavu od knížky, když uslyšel zaklepání, a bezmyšlenkovitě zavolal: "Dále." Bylo mu jasné, že máma něco potřebuje, a tak jen čekal, jakou prosbu vysloví.
Pořádně se lekl, když za zády uslyšel mužské: "Ehm ehm."
Konečně se otočil. Uprostřed jeho pokoje stál vysoký vrásčitý bělovlasý kouzelník. Orlí nos, půlměsícové brýle i chytrý pohled světlemodrých očí naznačoval, že tento muž je velice mocný čaroděj. Srandovní čapka a pestrobarevný hábit však odpovídaly spíše bláznovi.
Kdo to je? Remus dál seděl na posteli a zíral. Oči vyvalené. Co ten muž chce zrovna jemu? Co chce po vlkodlakovi? Že by nějaký výzkumník? Chce na něm dělat pokusy? Ale v tom případě by ho máma nikdy v životě nepustila za ním nahoru.
Po nějaké chvíli mu došlo, že se nejspíš nechová podle mravního kodexu, jak slušné chování ráda nazývala jeho paní učitelka.
"Promiňte… pane. Jak se jmenujete?" byl si sám sebou nejistý. Nevěděl, co všechno o něm muž ví ani kolik si toho může dovolit říct. Zvolil vyčkávací metodu.
"Albus Percival Wulfric Brian Brumbál." Remus jen vyvalil oči. Tak dlouhé jméno ještě nikdy neslyšel.
Muž si toho všiml a s pobavením dodal: "Ale většina dětí mi říká profesore Brumbále nebo pane řediteli."
"Vy… vy jste ředitelem Bradavic?"
"Velice správně."
"Ale-"
"Přišel jsem ti osobně předat dopis s pozvánkou ke studiu na naší škole," skočil mu Brumbál trošku neomaleně do řeči.
Remus jen zalapal po dechu. Připadal si teď jako cokoliv na světě - ryba na suchu, tučňák v Africe, Křovák ve městě, ale rozhodně ne jako vlkodlak, kterému je nabízeno studium v Bradavicích. To musí být sen. Tohle přeci není možné. To je pitomost. On a Bradavice? Celý rok si nepřál nic jiného. A teď? Když už má všechno na dosah, začal si více a více uvědomovat slabiny celého plánu.
"Ale já… ředitel Dippet mě přijmout nechtěl."
"Nechtěl a nemohl."
"Nemohl? A vy můžete?"
"Samozřejmě. Když tvoje maminka minulý rok kontaktovala bývalého ředitele, zapomněla přitom na jednu důležitou věc. Abys věděl, studentům přijímaným do Bradavic musí být nejpozději do posledního srpna, tedy posledního dne prázdnin, jedenáct let. Minulý rok jsi byl prostě příliš mladý," usmál se.
"Ale jak se to vyřeší o… o úplňku?" zeptal se Remus. Z jeho hlasu přímo čišela nejistota.
"To je důvod, proč jsi jediný student, kterému dopis předávám osobně. Nemysli si, nedělám to běžně. A abych odpověděl na tvou otázku… V příštích dnech má do Bradavic dorazit speciální zásilka, semínka vrby mlátivé. V Anglii moc běžná není. Hodlám ji vysadit na školním pozemku. Profesorka Prýtová, která učí bylinkářství, už má připravený lektvar, který mnohokrát zrychluje růst, takže do začátku školního roku už by z ní měl být větší stromek. Vrba mlátivá má jednu speciální vlastnost, a to, že když se k ní někdo přiblíží, začne se do té osoby nebo zvířete strefovat větvemi, případně celým kmenem. Je však možné ji uklidnit. Málo kdo to ví, ale tato vrba má vždy na svém kmenu tzv. tichý bod. Když na tento bod zatlačíš, vrba přestane útočit." Remus fascinovaně naslouchal ředitelovu vyprávění, i když neviděl žádnou souvislost mezi těmito slovy a jeho otázkou. "Jde o to, že kdyby mezi jejími kořeny byla nějaká tajná chodba, nikdo jiný, než povolaní lidé, by se k ní nedostal."
"Tajná chodba?"
"Ano, po celém hradě jich je až až. Většina z nich vede jen z jedné části hradu do druhé, některé vedou ven z hradu a některé do Prasinek, jediné anglické čistě kouzelnické vesničky, která je shodou okolností od hradu jen kousek. Pak také existuje jedna tajná chodba, která začíná na školních pozemcích a končí v jednom opuštěném domku ve vesnici, který už odjakživa patří škole. Tuhle chodbu za posledních dvanáct let nenašel žádný student. Je to opravdu těžké. Její vchod vypadá jako normální trávník, dokud na něj nesešleš jednu malou formulku, teprve potom se otevře. Co jsem slyšel, tak ti šťastnější si tam kdysi dávali dostaveníčka se svými přítelkyněmi, jestli mi rozumíš."
Remus s úsměvem na rtech přikývl.
"Pokud ale přijmeš moji nabídku, tak už budou mít takové páry smůlu, budou si muset najít něco lepšího. Víš, Reme, chtěl bych vrbu mlátivou vysadit těsně u vchodu do této tajné chodby a vchod trvale otevřít. Vždy o úplňku bys pak v doprovodu naší zdravotnice prošel až do toho domku. Tam bys mohl zůstat. Už jsem mluvil s tvou maminkou, s nápadem souhlasila. Záleží jen na tobě."
"Můžu se ještě na něco zeptat?"
"Samozřejmě."
"Co budou dělat lidé ve vesnici, až mě v noci uslyší?"
"To je jednoduché, budou si vymýšlet nejrůznější báchorky, co tam je nebo není. A nějakou obzvlášť zábavnou podpořím svým hlasem," mrkl na Rema.
"A nebudou se chtít v noci do toho domku dostat, aby zjistili, co tam doopravdy je?"
"Nemyslím, že by měli dost odvahy. Ale pro jistotu tam můžu jít a pak jim oznámit, že to je něco obzvlášť strašného a že tam nikdo nemá chodit. Jestli to řeknu já, uvěří mi."
"To jste tak slavný?"
"Trošku," odpověděl skromně. "Tak co, Reme. Přijímáš moji nabídku? Pojedeš 1. září do Bradavic?"
"Ano!" vykřikl chlapec nadšeně. Tak se to povedlo. Bude v tom vlaku sedět. Jupííí!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama