... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

Vzpomínka na smrt

31. července 2009 v 14:07 | Herma |  >>Jedním dechem od vás<<
Elčina první jednorázovka, já u toho brečela, fakt, moc moc moc pěkný


Procházím se po jednom nádraží v Londýně, které se jmenuje Kings Cross. Vím, že bych tu neměla být a věřit těm hloupým pohádkám o Harrym Potterovi, ale nejde to. Přesto, že je tu spousta lidí , se už i přes devět marných pokusů po desáté snažím dostat přes přepážku mezi devátým a desátým nástupištěm.
Tu kolem mne prosviští tajemná osoba s dlouhým černým hábitem. Tak že by to byla přece jenom skutečnost?

Sleduji každý její krok, ale vždy, když se otočí, aby se podívala, zda-li ji někdo nesleduje, dělám, že tu nejsem. Vídím, kam jde. K přepážce. Je mi jasné, že to není jenom tak.
Rozběhnu se k ní, abych se dostala spolu s ní přes přepážku. Po cestě však narážím do hodně lidí a nakonec klopýtnu, padám a tajemnou osobu srážím k zemi spolu se mnou. Tu však zpozoruju, že její natažená ruka proniká přepážkou a prsty zde nejsou vůbec vidět. JE mi to jasné. EXISTUJÍ!
Osoba okamžitě vstává a sesbírává si věci ze své rozsypané kabelky. Je to žena. Sleduji, zda opravdu neprojde tím průchodem, ale jsem zklamaná. Zmizí v davu a nevrací se.
Že by se mi to jenom zdálo? V ruce držím chomáč vlasů, který jsem ji omyslem vytrhla. Nenapadá mě co s nimi a tak je hodím na zem. V tu chvíli si ale všimnu, že na ní ještě něco leží. Nějaký přívěsek a lahvička. Obojí zvednu. V rukoudržím zlatý řetízek, na kterém je přívěšek ve tvaru kružnice a uvnitř je na malých tyčkách připevnět kruh. NA němž je ze spodní strany vyryt nápis STRIPPER OF TIME. Nevěřícně hledím na tu věc, co držím v ruce. Obraceč času. To není možné. Se zájmem se podívám na lahvičku. Je plná jakési tekutiny. Ze spodní strany je na ní nalepený útržek papíru a úhledným písmem napsáno mnoholičný lektvar. To , co jsem teď získala, mě ohromuje.
právě jsem dostala nápad. Ze země jsem sesbírala chomáč těch vlasů a utíkala na toaletu vyzkoušet si, jestli opravdu funguje, protože by nebylo rozumné proměňovat se uprostřed nádraží.
Otevřela jsem ji. Byla to příšerná vůně, ale chtěla jsem to vyzkoušet. Přidala jsem do něj pár vlasů a pak se napila,ale jenom trochu, protože vím, že vydží jenom hodinu a měla jsem ho málo. Ble, bylo mi na zvracení. Chutnalo to strašně, to však převýšil pocit proměny. Cítila jsem, jak se mi protahují kosti, jak rychle rostou moje vlasy, můj obličej se přetvarovává. Vyběhla jsem z toalety a namířila si to opět na nádraží. Teď už by se mi mohlo podařit projít přepážkou. A byla to pravda. Když nejsem mudla, musí se mi to podařit.
Stála jsem na nástupišti devět a třičtvrtě a nastoupila do vlaku. Neuvědomila jsem si to nebezpečí, že nemám lístek. Když přišel průvodčí zkontrolovat mou jízdenku, teprve mi to došlo.
"To jste vy, slečno Cordialová. Jsem rád, že vás tu opět vidím. A lístek mi nemusíte ukazovat, máte ho přece vždy. Snad jenom na nůžky, ale to je jedno." mávl rukou a odešel.
Jak se mi ulevilo.
Když jsem vystoupila v Bradavicích a cítila opět proměnu, lokla jsem si toho odporného nápoje a pokračovala v cestě, všichni mě zdravili. Bez problémů jsem se dostala dovnitř.
Prošla jsem kolem hradu a naprotější straně jsem našla hřbitov. Viděla jsem spoustu hrobů se stejným datem úmrtí. Vzpomněla jsem si na knížku, kterou jsem četla naposled. Harry Potter a relikvie smrti. Došlo mi, že jsou to oběti bitvy o Bradavice. Našla jsem hrob Lupina, Tonksové, Freda, na druhé straně i Bellatrix a dalších smrtijedů. Pak jsem narazila na velmi zajimavý hrob. Bylo tam psáno: HROB PATŘÍ NEZNÁMÉ STATEČNÉ DÍVCE. Procházela jsem se dál a dívala se, dko všechno v bitvě zahynul. Tu mě napadlo, že mám v kapse vlastně obraceč času a rozhodla jsem se ho použít. Vždy jsem byla dobrý matematik. Spočítala jsem si, kolik obrátek musím použít, abych se dostala do té doby. Posunula jsem ho však ještě o něco dříve.
Když se čas, který se najednou bleskovou rychlostí posunoval zpět, zastavil, žádné hroby tu nebyly. Vedla tu jenom cestička do zapovězeného lesa. znovu jsem obešla hrad.
Najednou jsem uslyšela příšernou ránu a viděla jsem , že to bylo právě rozbité okno. Tu se proti mě rozběhl muž v černém hábitu a černými vlasy. Snape! To není možné, Snape! nevěřila jsem svým očím. Toho muže jsem ze své knížky opravdu milovala. Nikdy nikoho jiného. Běžela jsem mu naproti. Narazil do mne, nečekal to. Objala jsem ho a zamilovaně jsem ho políbila. Odtrhl se ode mne. Ale já se na něj znovu nalepila jako vosa. Nemohla jsem jinak. Nikdy už nebude taková chvíle jako teď. V tu chvíli jsem však uslyšela hlasy.
"Kde je ten zatracenej Snape."
Opět se ode mne odtrhl. Hned na něj zaútočila profesorka McGonnagalová. Byla plná hněvu. Snape rychle utíkal, ale neměl šanci. Nemohla jsem však dovolit, aby ho zabila. To nikdy. V tu chvíli, když vyřkla smrtící kletbu, skočila jsem do ní. Uviděla jsem záblesk zeleného světla a moje duše se pomalu zvedala z těla. Viděla jsemshora , jak se moje tělo mění. Najednou se ukázala pravá má podoba. Když jsem měla opustit tento svět, přála jsem si, aby moje duše zůstala a viděla alespoň boj.
Když bylo konec bitvy a přišli pohřbít všechna těla, pohřbili i moje. Profesorka McGonnagalová, která nakonec zjistila, že se zmýlila vyčarovala na můj náhrobek nápis TENTO HROB PATŘÍ NEZNÁMÉ STATEČNÉ DÍVCE.
***
Chlapec, který našel v lese kámen vzkříšení a zajímalo ho kdo je ta neznámá dívka, při vyprávění usnul a upustil kámen. V tu chvíli se moje duše ubrala opět zpět, na věčnost.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aranel van de´Corvin | Web | 31. července 2009 v 17:01 | Reagovat

já tedka na blog moc nechodím, tak nějak nemám čas xD xD xD A co jinak? Jak užíváš prázdnin?

2 kelly | Web | 31. července 2009 v 18:22 | Reagovat

Jasne spriatelim sa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama