... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

12. K Bradavicím a Velkou síní ještě dál

1. srpna 2009 v 23:00 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Loony nás chce ještě chvilku napínat... Líbí se mi tam ta část o Siriusovi... prej Zmijozel, to zrovna xD


"Za chvilku poprvé uvidíte Bradavice."
A opravdu, popošli jen pár metrů a mezi stromy zahlédli věže obrovského hradu. Z kopce si samozřejmě všichni pospíšili. Konečně se jim naskytl ten úžasný pohled. Reakce však byly různé.
Někteří ze sebe vydali jen obdivné: "Óóó." Naproti tomu ostatní vydechli: "Jééé."
Netrvalo to dlouho a početný hlouček dětí došel až ke břehu jezeru. Už tam na ně čekali malé loďky, vyskládané v řadě jako správně vycvičení vojáci v pozoru.
"Do každé přijdou čtyři," hlásil ten muž.
Remus, Lily a Gwen se začali rozhlížet kolem sebe a hledat toho čtvrtého.
"Co jeden z tamtěch?" ukázala Lily směrem k pětici kluků, kteří zjevně právě přemýšleli, koho vyloučit.
"Zavolej na ně," Gwen to Removi skoro nařizovala.
"Proč já?"
"Jsi kluk."
"A co má být?"
"Ty to nechápeš, viď. To neřeš. Prostě na ně houkni," rozhodla Gwen a přes to nejel vlak (dokonce ani bradavický expres).
"Hééj!" zakřičel.
"Asi tě neslyšeli."
"Hééj!"
"To nemá cenu," zhodnotil nakonec situaci a vydal se k pětičlennému hloučku.
O minutu později už k dívkám vedl černovlasého chlapce. Ani se ho nezeptal na jméno.
Chvíli tam tak stáli, rozestoupeni ve čtyřech vrcholech pomyslného nepravidelného čtyřúhelníku. Mlčeli. Nevěděli, o čem se bavit.
"No tak já jsem Gwen," vyhrkla z ničehonic mladá slečna Morrisová. "A tohle jsou Lily a Remus."
Chlapec přikývl na důkaz, že to bere na vědomí, své jméno však neprozradil.
"Tak nastupujte. Nastupujte," slyšeli obra.
Remus tedy vlezl do loďky a s menšími obtížemi přelezl až úplně na příď. Děvčata si sedla na sedátko uprostřed, aby mohla být spolu. Záď osídlil ten černovlasý.
Když velký muž viděl, že jsou všichni na svých místech, sám nastoupil do jedné loďky. Ta se sama od sebe dala do pohybu, následována všemi ostatními. Plavidlo s Remem na palubě mohlo být tak na konci první poloviny celého houfu.
Během plavby se nebavili. Za prvé neměli o čem, za druhé byli uchváceni výhledem na starý hrad. Jak se blížili ke svému cíli, začínala být patrná opravdová velikost hradu. Bylo to neuvěřitelné. Remus ani nedýchal. Máma mu na bradavický hrad často pěla hotové ódy, ale ani ve snu ho nenapadlo, že to bude… takové. Snad tisíce oken, desítky věží, z toho čtyři o poznání vyšší a širší, světla vycházející tu tím oknem, tady zase jiným. Impozantní pohled.
"Za chvíli se budete muset trochu skrčit."
Všichni se svorně sehnuli, když projížděli pod obrovskou železnou bránou hojně porostlou břečťanem.
Okamžik poté dorazili ke břehu. Studenti v mžiku vyklidili loďky. Byl to úctyhodný výkon, když vezmeme v potaz náročnost terénu a čas strávený naloďováním.
"Tak pojďte! Za mnou."
Vedl je zase kopcem nahoru. Všichni ale byli tak natěšení na svou novou školu, že to nikomu příliš nevadilo. Brzy na to se ocitli na vzorovém anglickém trávníku. Hrad už se tyčil přímo nad nimi. Kdyby se teď chtěli podívat na vrchol nejvyšší věže, museli by řádně vyvracet hlavu.
Došli k další bráně, tentokrát vyrobené z toho nejkvalitnějšího anglického dubu, k hradní bráně. Byla nasazena na obrovských pantech vyčnívajících z kamenné zdi. Muž počkal, až se za ním všichni shromáždí a pak rázně třikrát zaklepal.
V dalším okamžiku se brána otevřela a v ní stála vytáhlá čarodějka ve smaragdovém hábitu, tmavé vlasy stažené v pevném uzlu. Vyhlížela nad míru přísně. Žádný člověk se zdravým rozumem by si nedovolil před ní udělat nějakou vylomeninu.
"Vedu vám ty prváky, paní profesorko McGonagallová," zahlásil muž.
"Děkuji, Hagride. Já už si je převezmu."
Hagrid odešel někam pryč a zatímco se po něm pár lidí ohlédlo, profesorka otevřela vstupní bránu dokořán, aby všichni mohli vejít.
Remus se rázem ocitl ve vstupní síni. Nedala se popsat jiným slovem než obrovská. Vešel by se do ní celý jejich dům - i s přilehlou poštou. Místnost ozařovalo nespočet zapálených pochodní, které se vznášely nad jejich hlavami, jako by ani neexistovali gravitační zákony.
Profesorka je vedla někam dozadu. Chvíli to trvalo, než tam došli. Removi to ale vůbec nevadilo, aspoň mohl přemýšlet o tom, jak to asi vypadá za dveřmi vpravo, odkud jde tolik hluku, nebo jak vysoko asi může být strop.
Vešli do malé místnůstky hned vedle vstupní síně. Museli se opravdu hodně směstnat, aby se tam vešli úplně všichni. Remus, který zažíval téměř panickou hrůzu pokaždé, když se v jeho těsné blízkosti vyskytlo stříbro, popřípadě člověk, který by mohl nějakým nedopatřením zahlédnout jeho ne zrovna hezky zahojená zranění, nebyl příliš nadšený.
Profesorka McGonagallová si stoupla na vyvýšený stupínek, aby ji náhodou někdo nepřehlédl.
"Vítám vás v Bradavicích!" Na chvilku se odmlčela, jako by si chtěla zformulovat příští slova. Remus usuzoval, že tohle dělá poprvé. V Bradavických dějinách se píše, že zástupce ředitele má výhradní právo dovést první ročník k slavnostnímu zařazování. A pokud se nemýlil, tak ještě loni tuto funkci vykonával Brumbál. "Za malou chvíli začne hostina na oslavu zahájení nového školního roku. Ještě předtím však budete zařazeni do jednotlivých kolejí. Jsou celkem čtyři. Jmenují se Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel a ze všech v průběhu historie naší školy vzešli vynikající kouzelníci a čarodějky. Zařazování je pro vás velice důležité, protože po celou dobu, kterou na naší škole strávíte, bude vaše kolej něco jako vaše rodina. Spoustu věcí budete dělat společně. Společně budete chodit na vyučování, spát budete v kolejní ložnici a, pokud zrovna nebudete někde jinde, svůj volný čas budete trávit ve společenské místnosti vaší koleje. Je zvykem v Bradavicích pořádat něco jako soutěž mezi kolejemi. Ta, která v pomyslném souboji zvítězí, dostane na konci roku školní pohár," zdálo se, že se mírně ztrácela ve svých vlastních slovech a myšlenkách, a nevěděla, jak z nenadálé situace ven. "Pohár získá kolej s nejvyšším počtem bodů. Tyto body vám budou přidělovány, když splníte zadaný učitelův úkol, ale mohou vám být také odebrány, jestliže porušíte školní řád," profesorka si, trochu nevhodně, hlasitě oddechla. "Omluvte mě na chvíli, musím se jít podívat, jestli je všechno připraveno. Zatím tady chvíli počkejte. Pokuste se, například, trochu upravit," při této větě se nepřestávala dívat na jednoho chlapce s kulatými brýlemi a rozčepýřenými vlasy a na dívku, která při vystupování z loděk nešťastně upadla a zůstala sedět ve vodě.
Remus se rozhlédl kolem sebe. Napětí se dalo téměř krájet. Z očí ostatních snadno vyčetl strach a obavy. Nebylo těžké na to přijít. Sám tyto pocity právě zažíval. Věděl, že, stejně jako mnoho dalších, právě nepřirozeně zelená v obličeji. Jeho mysl zaplnily ty nekatastrofálnější představy. Co když tam přijde a oni ho prostě odmítnou zařadit s pouhým vysvětlením, že takové zrůdy do školy nesmí? Co bude dělat potom? Asi se bude muset vrátit do Wolftownu. Co řekne doma? Máma byla tak nadšená, když se u nich doma objevil Brumbál.
Strach mu nepřirozeně svíral žaludek. Pokud mu nějaký ještě v těle zůstal, nemohl být větší než miniaturní kulička. Vzrůstající panika mu svírala krk. Pokud bude pokračovat v tomhle tempu, tak se do dvou minut udusí. Neutuchající obavy mu do noh zase vlily olovo. Byl přikován k zemi. Problém byl vyřešen. Zůstane tu stát až do soudného dne… Ale ne, ani to mu vlastně nebude dopřáno.
"Všechno je nyní připraveno. Můžeme jít. Seřaďte se prosím do dvojic. Následujte mě."
Jakýmsi nepochopitelným zázrakem se Removi podařilo, alespoň částečně, rozpohybovat své nohy a připojil se k prvnímu osamocenému člověku, kterého uviděl. Byl to nějaký černovlasý kluk (jiný než ten z loděk).
Pomalu kráčeli zpět do vstupní haly a pak už rovnou do té místnosti, odkud bylo slyšet nespočet hlasů.
Dveře se otevřely a zástup prvních ročníků kráčel kupředu. Remus málem zapomněl zavřít pusu, když zjistil, jak je i tato místnost obrovská. Podíval se nahoru. Dokonalá imitace oblohy. Přesně tak, jak to četl v knize. Prváci procházeli širší uličkou mezi dvěma kolejními stoly. Celkem bylo možno napočítat stolů pět. Čtyři z nich, nečekaně, patřily kolejím. Každý jeden byl stylizován do barev své koleje. Pátý stůl náležel profesorskému sboru. A právě těsně před ním profesorka zastavila své žáky.
Odešla někam do pozadí, ale vzápětí se vrátila. V jedné ruce nesla malou čtyřnohou stoličku, v druhé starý, oškubaný klobouk.
Stoličku postavila přímo před ředitele, který seděl na takovém menším trůnu uprostřed učitelského stolu, špičatou, koženou čepici posadila na ni.
Chvíli se nic nedělo. Pak ale klobouk znenadání ožil, těsně nad krempou se objevil otvor připomínající ústa a přestárlá pokrývka hlavy začala zpívat:

Vítám vás, naše mladé naděje.
Jsem moudrý klobouk z Bradavic,
co věří, že ve vás všechno je.
V naší zahrádce jste nejcennější květ
a, budete-li chtít…,
krev vaší krve jednou spasí svět.
Vás budou lidé milovat a ctít,
vydáte-li se však špatným směrem,
budou vás také nenávidět a klít.
Zaleží na vás, jakou cestu zvolíte si.
Půjdete přímo nebo klikatě?
Kterou možnost srdce vybere si?
Jevím se jako důležitý rozcestník.
Mnoho lidí myslí si to,
ač jsem jen bezvýznamný prostředník.
Já přece vidím vám jen do duše
- až tam dolů, hluboko -,
do míst, kam nikdo jiný nemůže.
Zřím-li srdce rytíře, které nebojí se stínů,
za Godrikem Nebelvírským pošlu tě,
ať předvedeš mu svoji sílu.
Helga z Mrzimoru, ta cení si zas mravy -
ty, kteří pomocnou ruku umí dát
a s pořádnou prací si vědí rady.
To Rowena, jíž domovem byl Havraspár,
moudrá byla žena.
Hlav chytrých si vybírá vždy pár.
Víš, co chceš, a jdeš si za svým cílem?
Pak náležíš Zmijozelu
s mocným Salazarem v čele.
Ti čtyři sedí za stoly a na vás tam čekají.
Vy je možná nevidíte,
mistrům to však nevadí

Tohle bylo zvláštní. Více než zvláštní. I ostatní studenti, a dokonce i profesoři vypadali zaskočeně. Remus si vzpomněl na to, co mu říkal pan Ollivander. Tohle nemůže být náhoda…
"Ehm ehm," odkašlala si paní profesorka, zatímco rozmotávala dlouhý svitek pergamenu. "Až vyvolám vaše jméno, vystoupíte sem nahoru, sednete si na stoličku a na hlavu si nasadíte Moudrý klobouk. Až určí, do které koleje patříte, můžete se připojit ke svým starším spolužákům."
Tak tohle je ten slavný obřad zařazování. Pomalu začínal všechny ty malé nápovědy v Dějinách bradavické školy chápat.
"Ackart, Trey!"
Statný chlapec s oříškovými vlasy a opálenou pletí se vypotácel z řady. Nejistým krokem došel až ke stoličce. Sedl si na ni. Nasadil si klobouk. Ihned mu spadl přes oči. Všichni, kromě profesorů samotných, si mohli prohlédnout podivné grimasy střídající se na jeho tváři. Klobouk přemýšlel, nic však neříkal.
Dohromady to trvalo asi patnáct vteřin, než klobouk do ticha vykřikl: "MRZIMOR!" Celá síň ho odměnila potleskem.
Klobouk byl asi opravdu moudrý, když dokázal dělat takováto důležitá rozhodnutí. Ale zařazoval už někdy vlkodlaka? Nezačne vřískat: 'Vlkodlak! Pomoc! VLKODLAK! Sundejte mě z něho!'
Z otřesných přestav ho vytrhl až hlas profesorky McGonagallové. "Black, Sirius!"
Black, Black, Black… Odkud to jméno zná? Black… Není to potomek toho pitomce z rady, který tvrdí, že nečistokrevný kouzelník není kouzelník? Ten, co chce prosadit zákon o omezení osobní svobody vlkodlaků a jiných pololidí?
Kluk, který vpochodoval do síně po jeho boku, v jedné dvojici, si začal klestit cestičku vpřed. Remus si rychle vybavil fotku Blacka staršího v novinách. Ten kluk měl stejné oči, stejné rysy v obličeji.
Mladý Black se na stoličce kroutil déle, než kdokoliv jiný předtím i potom.
"NEBELVÍR!" vykřikl klobouk grandiózně. Nenastala však žádná odezva. Remus byl také překvapen. Podle toho, co slyšel doma, čekal, že Black půjde do Zmijozelu. Zjevně nebyl sám.
Sirius rozpačitě odložil klobouk a vydal se k nebelvírskému stolu, doprovázen několika sty páry udivených očí. Teprve když si sedal, začala jedna dívka od havraspárského stolu tleskat. K ní se okamžitě připojil Brumbál a po jeho vzoru i zbytek síně.
Zařazování probíhalo velice pomalu. A jediný člověk, kterého při tom opravdu sledoval, byla Lily. Klobouk ani dlouho nepřemýšlel a poslal ji do Nebelvíru. Remus se nemohl dočkat a zároveň se děsil chvíle, kdy…
"Lupin, Remus!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jasane=o) | E-mail | Web | 3. srpna 2009 v 13:54 | Reagovat

Ahoj, ráda spřátelím:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama