... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

14. První týden

17. srpna 2009 v 11:47 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Dokáží se naši čtyři spřátelit??? Další kapča.... !!! Po kratší-delší době.... x)

"Petře?! Na co ty vůbec myslíš? Vidíš co děláš?" Remus byl řádně rozzlobený. Jakpak by také ne, když mu jeho kamarád polil kakaem úplně čistou (bílou) košili a ne tolik čistý hábit, na kterém však skvrna byla také dostatečně zřetelná.
Remus měl štěstí. Byla neděle ráno. Většina lidí ještě spala a on cestou do ložnice potkal jen minimum lidí.
Věděl, že James i Sirius nejspíš spí a nechtěl je probudit. Proto dveře otvíral, jak nejopatrněji mohl. K jeho smůle však panty už dlouho neviděli žádný olej a vrzaly o sto šest. Jakmile si vytvořil dostatečný prostor, vklouzl dovnitř. Zavřít se snažil taktéž co nejtišeji. A just se musí zrovna udělat průvan. Dveře letěly ke trámu, ani nevěděl jak. Kluci už se ve svých postelích povážlivě kroutili a otáčeli, ale k životu se zatím neprobudili. Ke svým skříňkám se Remus kradl po špičkách, tiše jako myšička. A protože si té smůly vybral zatím málo, zamotal se do Petrova trička, zákeřně se povalujícího na zemi. Se slušnou ránou a posledním zoufalým výkřikem se skácel k zemi.
Takový randál už by probudil i mrtvého. Sirius i James se svorně začali vyhrabávat ze svých přikrývek.
"Co se děje, Reme?"
"Ehm… no… Petr byl tak šikovný, že mě u snídaně polil. Musím se převléct," vysvětloval.
"Tak proč se prostě nepřevlečeš a nenecháš mě spát? Je neděle," mumlal James silně rozespalým hlasem.
"To já vím. Jenže já nemůžu za to, že je někdo bordelář," zvýšil hlas. Byl naštvaný. Především však na sebe. Že je takové nemehlo. Že nedokáže ani normálně dojít do ložnice.
"Tak se převleč a nech mě tady na pospas mé únavě," radil Sirius.
Remus jen pokrčil rameny a konečně došel ke svému místu. Již zcela automaticky zatáhl kolem postele závěsy.
"To se nás bojíš, nebo co?" houkl James. "My tě neukousnem."
Remus si už svlékal košili, zastavil se v půli pohybu. Pohled mu bezděčně sjel k pravému boku. Téměř přes všechna žebra se mu táhl dlouhý šrám - jedna z několika památek na jeho úplně první setkání s vlkodlakem. Tato čára už nebyla tak zarudlá jako prvních pár měsíců, ale stále byla velice dobře viditelná. Ale aspoň jedno pozitivum na ní mohl najít: už se prakticky vůbec neozývala, když s ní bylo špatně zacházeno.
Remus čekal, co se bude dít dál. Tohle byl snad nejhorší vývoj situace, jaký mohl nastat. Proč tak brzy? Vždyť je tu teprve týden…
"No co, je to jeho věc," obořil se Sirius na Jamese.
"Ptal se tě někdo na něco?"
"A ptal se snad někdo tebe?"
"Já si, na rozdíl od někoho, můžu mluvit s kým chci a kdy chci."
Oba už dávno přešli v regulérní řev.
"A ten někdo mám být já?"
"Třeba."
"Co ti na mně vlastně tak vadí, co?"
"Jsi Black, to mi stačí."
Sirius náhle ztišil hlas na minimum. "Jenže mně ne. Nevím, kdo ti to nakukal, ale žít v jednom domě se samými Blacky ještě neznamená s nimi ve všem souhlasit a chovat se jak oni."
"Ale-" to James se s nějakou hlasitostí nepáral.
"Jaké ale? Myslíš, že by mě Moudrý klobouk vybral do Nebelvíru, kdyby k tomu neměl své důvody?"
"Ale seděl jsi tam dlouho. Mnohem déle než všichni ostatní. Ten klobouk také nemusí být neomylný."
"A to má nějaký hlubší význam?"
"Tak proč tě nezařadil hned? Proč tak dlouho čekal?"
"Jestli tě to tak zajímá… Měli jsme spolu takovou menší rozpravu na téma Zmijozel."
"Takže ty jsi tam nechtěl?" křičel James.
Sirius si s odpovědí dával na čas.
"Ne," téměř šeptal, jako by se bál, že ho někdo uslyší.
"Neříkáš to moc přesvědčivě."
"Takhle ti to nestačí?"
"Hm…"
"Co ještě chceš?"
"Jdeš se najíst?"
"Jo."
Remus využil okolností. Rychle na sebe hodil čisté oblečení. Potichu roztáhl závěsy a připojil se k těm dvěma, šťastný, že se na něj tak trošku zapomnělo. Společně se vydali na snídani, Remus dnes již na druhou. James se Siriem po sobě sice ještě chvíli házeli nasupené pohledy, ale za čas je to přestalo bavit. Kolem oběda spolu poprvé začali vtipkovat, a to jim, až na vzácné výjimky, vydrželo celých sedm let.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama