... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

15. (Pojmenujte si to jak chcete... :-D)

28. srpna 2009 v 21:01 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Ještě ten večer proběhl seznamovací dýchánek č. 2. Tentokrát jim to zabralo mnohem víc času.
"A co vůbec dělají tvoji rodiče, Reme?"
"Táta je mudla, pracuje na poště. A máma zůstává doma."
"A jací jsou? Jsou hodní? Zavalují tě dárky? Řvou na tebe?"
Remus se zamyslel. Má jim říct o tátovi? Že ho nesnáší? Ptali by se ho proč…
"Naši jsou skvělí. Oba."
"A co ty, Sirie? Tě nějak moc zajímají ty rodinné vztahy, ne?"
"Ehm… no… chci vědět, jaké to je u ostatních. Asi těžko do vás doma hučí zásady aristokratského chování, že?"
Po Siriově dotazu, proč se James nikdy nečeše se...


Po Siriově dotazu, proč se James nikdy nečeše se strhla velká polštářová bitva. Zapojili se všichni. Smáli se. Peří létalo všude kolem. Polštáře křižovaly místnost tam a zpět.
Najednou se Petr zarazil. Přestal vnímat boj. Všechna munice skončila na něm.
"Odkud máš tu jizvu na ruce, Reme? Vypadá příšerně."
"Cože?" Remus si vůbec neuvědomil, že by se mu při jejich malé válce mohl rukáv vrhnout až tak vysoko, zřejmě to ale možné bylo. A zřejmě se tak i stalo.
"To… To je od psa, který mě kdysi pokousal," Remus zabodl svůj pohled do koberce.
"Ukaž," James se Siriem nechtěli být ochuzeni prostě o nic. Removi nezbylo nic jiného než znovu vyhrnout rukáv.
"A jseš si jistý, že to byl pes?"
Removi se zatmělo před očima. Aniž by si to přál, začal vzpomínat…
Nikdy v životě už nikomu neřeknu, že jsem vlkodlak. Nenávidím ho!!! --- My odmítáme nechávat našeho syna stýkat se s takovou… odpornou bestií… --- My mu nebráníme. On sám už ho nechce ani vidět. Když se dozvěděl, co je Remus zač, začal se ho bát. --- Pamatuj si. Já tvého syna nenávidím. Připravil mě o všechno, o normální život… --- Můj opravdový syn umřel, když mu byly čtyři roky. Pohřbil jsem ho. Už není! --- Lidé se vlkodlaků bojí. Nedokáží pochopit, že vlkodlak je ve své normální lidské podobě úplně neškodný, proto je lepší to tajit. --- Jestli chci žít normální život, nesmím důvěřovat lidem!!!
Ty hlasy byly až příliš reálné… Nemůže… Nechce… Nesmí…
"Samozřejmě, že si jsem jistý. Viděl jsem ho. Byl jen trochu větší. Mám pocit, že to byl irský vlkodav." Jak příhodné.

Středa odpoledne. Remus dodělával poslední úpravy ve svém domácím úkolu do bylinkářství. Byl příšerně unavený, co chvíli musel potlačovat zívnutí, hlava mu povážlivě klimbala. Nejradši by si šel zdřímnout, ale zařekl se, že to vydrží, a hodlal svému vlastnímu slibu dostát.
V tom jeho pozornost zaujaly vrzající dveře a v nich stojící profesorka McGonagallová. (pozn. autorky: všimli jste si, jak v těch Bradavicích všechno vrže?)
"Pane Lupine, mohla bych s vámi na chvíli mluvit?"
"Co ti může chtít?"
"Nevím," odpověděl mu Remus. Ale nebyla to pravda. On věděl. Až moc dobře. Už zítra…
"Já být tebou, tak tam nejdu," radil Sirius. "Nikdy nevíš, co ti taková ženská může udělat."
James vyprskl smíchy, Petr se pohihňával a Remus si ťukal na čelo. Zvedl se a zamířil k profesorce, jen na něj kývla. Remus pochopil, že ji má následovat. Zprvu to vypadalo, že půjdou k McGonagallové do kabinetu, jenže chyba lávky. Profesorka ho vedla přímo do ředitelny.
Poté, co řekla heslo, se chrlič odklonil a Remus mohl vystoupat nahoru po točitých schodech. Tam, nahoře, byly ještě jedny dveře. Remus počkal na svou třídní profesorku a společně vešli dovnitř. Ředitelova pracovna byla vlastně jedna velká oválná místnost. Rema ze všeho nejdřív napadlo, že je to prostě jen předělaná ložnice. Vyzdobení místnosti dávalo znát, že Brumbál je původem z Nebelvíru - červené a zlaté barvy všude dostatek, kdejaké chyťátko ve tvaru gryfa…
Brumbál už tam na ně čekal ("Dobrý den, pane profesore."). Nebyl ale sám, po jeho boku stála žena oblečená do šatů připomínajících lékouzelnický stejnokroj u sv. Munga.
"Ahoj, Reme," pozdravil Brumbál zvesela. "Už jsme se dlouho neviděli."
Remus jen stál a silou vůle se snažil nechat víčka otevřená.
"Nechceš se posadit?" nabízel mu ředitel křeslo naproti pracovní desce. "Je ti dobře? Nevypadáš nejlíp. Vždyť i ta bílá stěna má zdravější odstín."
Remus zahlédl ty žhnoucí plamínky v ředitelových očí. Možná, že je největší kouzelník na světě, pomyslel si, ale v některých věcech je stejný jak James nebo Sirius. Remus se musel toku svých myšlenek zasmát. Brumbál vypadal mnohem spokojeněji.
Nabízenou židli Remus přijal.
"Ono je to normální," dodal ještě na vysvětlenou. "Myslím, že takhle vypadám skoro vždycky."
"Zdá se, že jsi dobře informovaný."
"Máma kdysi vlkodlaky studovala a dost mi toho o nich vyprávěla. Ano, vím toho docela hodně." Remus byl nervózní. Nerad se s někým cizím bavil o… však víte o čem. Instinktivně začal svírat svůj řetízek, dělal to pokaždé.
"To asi není stříbro, viď?" ukázal Brumbál do míst, kde měl Remus právě levou ruku.
"Tohle? Ne, pane profesore. To je bílé zlato. Vypadá skoro stejně, ale rozhodně je mnohem hezčí a…" Remus si vzpomněl na jedno své setkání se starodávným nožem, přívěšek se mi začínal zarývat do prstů. "… a nepálí."
"Ach ano, stříbro, zaručený způsob, jakým potrápit vlkodlaka. Ale myslím, že bychom měli přestat tlachat a přejít k věci. Asi víš, proč jsem si tě sem pozval."
Remus přikývl.
"Potřebujeme se domluvit, jak přesně bude zítřejší večer a následující ráno probíhat. A vidíš, jsem já to ale hlava děravá, málem jsem ti zapomněl představit Madam Pomfreyovou…"

"Reme? Kam teď jdeš?" ptali se kluci.
"Ehm…" Remus se pokoušel vyhnout očnímu kontaktu. "Máma je nemocná, je to s ní docela špatné, jedu ji navštívit. Říkal jsem vám to," dodal hned.
"Aha, no… Tak se měj."
"Jo, ahoj."
"Čau."

Remus vyšel hlavní bránou ven z hradu. Zbývala asi hodina a půl. Do dvou minut stejnými dveřmi vyšla také bradavická ošetřovatelka.
"Můžeme jít?"
Vrbě mlátivé se nijak nezamlouvali dva nezvaní hosté a svými větvemi to dávala jasně najevo. Madam Pomfreyová však jenom zaběhla do nedalekého křoví, když se vracela, nesla v ruce dlouhou větev. Nejspíš ji tam měla nachystanou. Jejím koncem se dotkla velkého suku asi půl metru nad zemí. V ten moment strom znehybněl. Zdravotní sestra ještě rychle vrátila klacek na své původní místo.
"Až po vás, pane Lupine."
Remus došel až úplně ke kmenu, celou dobu očekával, že se strom probudí a on obdrží pořádné šlehnutí přes záda, naštěstí se tak nestalo.
A tam, mezi kořeny, přesně jak mu Brumbál líčil o prázdninách - otvor, dost velký na to, aby se jím protáhl dospělý člověk.
"Tak prosím," popoháněla ho Pomfreyová.
Remus tam zkušebně strčil jednu nohu a zjistil, že tam jsou schody. Opatrně, aby neuklouzl, sešel až dolů. Madam Pomfreyová se držela těsně za ním.
Remus rozsvítil hůlku a vydal se vstříc temnotě.
Mohlo to být asi po dvaceti minutách chůze, kdy Remus zakopl o kámen a svalil se na zem. Ošetřovatelka mu pomáhala na nohy.
"Jste v pořádku, pane Lupine?"
"Ano, jen… jak dlouho ještě bude trvat ta cesta?" Remus cítil, že je příliš zesláblý, víc než kdy jindy. Sotva pletl nohama.
"Už bychom měli být za půlkou. Chápu, že musíte být unavený, ale jinak to nejde. Musíme se tam dostat včas. Myslím, že příště by bylo nejlepší, kdybyste přišel na ošetřovnu již odpoledne a trochu si nejdřív zdříml. Není dobré mít tak málo sil." Tímto skončil veškerý hovor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 elča | 28. srpna 2009 v 21:14 | Reagovat

je to zajímavý, když ty to dycky tak nešikovně utneš:-D

2 herma | Web | 29. srpna 2009 v 11:39 | Reagovat

Elíku, tak já podle tebe nešikovně utínám... x) Se teprv ukáže ve škole... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama