... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

16. První úplněk v Bradavicích aneb ... kámoši jsou kámoši

10. září 2009 v 18:39 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Jednak bych se ještě vyjádřila k nadpisu... děkuju svejm kámoškám a kamarádům, který mi pomáhají zvládat i zdánlivě banální všední starosti... tato kapitola je věnovaná všem kamarádům na celým světě, kteří dokážou pochopit tu druhou osobu... dále těm, kteří zradili a litují toho... taky pro ty, kteří o pravé přátele přišli nebo je nikdy nenašli (a nebo neměli šanci je poznat)

Povšimněte si, že kromě prvního úplňku máte možnost přečíst si o historicky prvním záškolácké kousku Pobertů...

P.S. Přeju vám dobré přátele se kterýma je srandááá... :-)

Záklopka se s tichoučkým cvak zavřela. V další chvíli Remus zahlédl světelné paprsky v jednom okamžiku procházející k němu tudy, v dalším zase jinudy. Removi došlo, že Madam Pomfreyová se jen kouzlem ujišťovala, že dvířka nikdo neotevře (neboli je zamkla).
Remus vyšel po schodech nahoru až do místnosti, která by mohla sloužit jako ložnice. Celý se svlékl a oblečení i s hůlkou (snad) bezpečně zavřel do nejnižší zásuvky u velké skříně. Měl pocit, že ať už s tím kusem dřeva nekvalitně stlouknutým několika hřebíky dohromady vlk udělá cokoliv, tak vespod budou jeho věci v bezpečí. Počítal totiž s tím, že by skříň mohl shodit. V takovém případě by vrchní zásuvky pravděpodobně vylétly ven a s nimi i jejich obsah. Snad se nemýlil, nechtěl přijít o hůlku.
Lehl si na postel, chtěl nabrat aspoň žďobek síly, než to přijde. Usnout už ale nemohl, na to bylo příliš pozdě. Už i poslední zbyteček slunce zapadl za kopce, už to nebude trvat dlouho. Jeho tělo to poznalo.
Remus věděl, že má ještě několik minut čas, než se objeví to hnusné kolo. Najednou ho napadlo, co by se asi stalo, kdyby kluci zjistili, co je zač. Brumbál se tomuto tématu vždy vyhýbal. Co by se stalo? Určitě by s ním přestali kamarádit, stejně jako Michael. Zase by neměl žádné kamarády. Zase by byl sám. Ale mohl by zůstat ve škole? Všichni by se ho báli, častovali by ho nepěknými nadávkami a možná by mu i dělali naschvály. Klidně by to takhle mohlo být. A možná by ho ani Brumbál už ve škole nechtěl. Všichni by určitě napsali rodičům domů, co že to mají za spolužáka, a rodiče by potom mohli podat Brumbálovi oficiální stížnost. Jako by před sebou viděl Harrisonovi… Ředitel by ho nejspíš pod tím obrovským tlakem vyhodil ze školy. Nemohl by dostudovat… A tohle všechno by se mohlo stát, kdyby neudržel své tajemství. To se nesmí-
Jeho tělo zasáhla vlna elektrického proudu, neklamné znamení toho, že měsíc už vyšel. Přeměna začíná…
Rychle se skutálel dolů na zem, tam to bude bezpečnější. Hlava ho bolela jako střep. Z úst mu unikl prapodivný zvuk - ať už to byl lidský hlas, nebo vlčí zavytí, bylo to plné bolesti…

Ráno se Remus, v duchu svého nepěkného zvyku, probudil v kaluži krve. Stěží nadzvedl svou enormně těžkou hlavu a rozhlédl se kolem. Nepoznával to tam. Co šlo, bylo rozkousané, to ostatní aspoň zpřeházené. Matně si vybavoval, že vlk měl v noci neobyčejný hlad a touha trhat cokoliv, co mu přijde do cesty, se tak ještě znásobila. Doplazil se až ke dřevěným deskám, stojícím u sebe jen silou vůle, které ještě před pár hodinami tvořili průměrnou skříň. Trochu tu hromádku prohrábl a zanedlouho držel v ruce svůj skromný majetek. Přehodil přes sebe plášť, s vypětím všech sil se dobelhal až ke zbytkům postele, naštěstí byla stále jakžtakž obyvatelná. Své věci složil k jejím nohám, natáhl se na matraci a usnul neklidným spánkem. Zdál se mu sen. Velice divný sen. Mohli mu být tak čtyři roky. Byla temná noc. Utíkal hlubokým lesem, ale nebyl sám. Někdo běžel před ním…
"Pane Lupine? Pane Lupine? Vstávejte, prosím. Ty rány vám musím vyčistit dřív, než se zanesou."

Slughorn, profesor lektvarů, malý velký muž, jak mu někteří žáci přezdívali, zadal práci. Nešlo o moc náročný lektvar, stačilo jen pečlivě zpracovat přísady a neustále míchat stejným směrem, takové Remus už v hodinách zvládal. Přejel tabuli pohledem, aby zjistil, co všechno bude potřeba. Zrak se mu zastavil na pátém řádku: kořen jekohy, vzácné to byliny, je nutné stříbrným nožem na drobno nakrájeti. Remus měl na výběr z několika možností - buď ten nůž (který má zpravidla i stříbrem zdobenou rukojeť) nenápadně vezme v rukavici nebo aspoň nějakém hadříku a bude doufat, že ho kamarádi neuvidí, nebo požádá některého z kluků, aby mu to nakrájel, vymluví se na něco a bude doufat, že to nikomu nedojde, nebo tenhle řádek nevědomky přeskočí a záměrně tak zkazí celý svůj lektvar a opět bude doufat… tentokrát, že si nikdo včas nevšimne jeho chyby a neupozorní jej na ni. Po zvážení všech pro a proti se Remus rozhodl pro možnost c), čert vem jeden lektvar.

"Hele! Dívejte, kdo támhle jde," upozorňoval Petr.
"Náš drahý zmijozelský spolužák."
"Za ty bomby hnojůvky by potřeboval dostat za vyučenou," mínil Sirius.
"Napadá někoho z vás adekvátní trest?" zjišťoval James. "Ne? Hm, znáte kouzlo Forcirio levitare?" (pozn. autorky: lingvisty prosím, aby se zdrželi komentáře)
"Jo, proč? Počkej, to nemyslíš vážně, že ne?" smál se Sirius
"O co jde?" zajímali se Remus s Petrem, kteří absolutně nevěděli, která bije.
"A proč ne?" James je ale ignoroval.
"To je pravda. Proč ne?"
"Jdeme na to?"
"Tak o co jde?"
"Uvidíte. Připraven, Sirie?"
"Jasně."
"Už je tady."
"Forcirio levitare!!!" vykřikli oba jak nejhlasitěji mohli. Modrý paprsek světla vytryskl z hrotů obou hůlek. Siriovo kouzlo zasáhlo Snapa do obličeje, Jamesovo do břicha.
Chvíli se zdálo, že kouzlo nefunguje tak, jak má, protože se vůbec nic nedělo. Stačil ale jeden pohled na dva útočníky a Removi bylo jasné, že všechno se povedlo. Za okamžik to přijde.
Snape ale pořád stál na nohách a vrhal po Jamesovi nějaká kouzla (které James se Siriem dohromady stíhali blokovat). Najednou mu však hůlka vypadla z ruky. Jeho hlava se začala zvětšovat. Tváře bubřely, oči vykulovaly, uši získávaly dvojnásobnou plochu. Teprve když hlava dosahovala velikosti mladé mořské želvy, všiml si Remus, že celý trup také rostl mnohem rychleji, než je u jedenáctiletého chlapce normální. Brzy se začaly nafukovat i končetiny. Čím více Snape zvětšoval svůj objem, tím pro něj bylo obtížnější udržet se nohama na zemi. Nabytá hmota jakoby ho nadnášela. Brzy se balon-Snape vznášel u stropu a neobratně ze sebe svými kulatými prsty shazoval pavouky, kterým, jak se zdálo, narušil teritorium. Kluci se už tak nemohli nasmát, ale korunu tomu nasadil až Protiva, který právě prolétal kolem.
"Co tady máš co lítat? To je můj obor. Dolů!" Vždypřipravený Protiva vytáhl z jedné své kapsy rýsováček a Snapa chladnokrevně propíchl.
Zmijozelský student ale bohužel padal zrovna ve chvíli, kdy kolem procházela profesorka McGonagallová. Protiva se okamžitě klidil pryč.
Smích rázem utichl.
"Co- co to má znamenat, pánové?" zuřila. "Tohle bych od vás nečekala. Styďte se. Každému z vás odebírám deset bodů a, jak jen to bude možné, nastoupíte školní trest. A teď běžte do své společenské místnosti. Pane Snape, jste v pořádku? Nemám vás odvést na ošetřovnu?"

"Píši vám P, pane Lupine, a můžete být rád, že to nebylo horší." Obranu proti černé magii měl Nebelvír spolu se Zmijozelem. Celá nebelvírská část nesouhlasně zamručela. Remus uměl látku při zkoušení mnohem lépe než Baker, který dostal N, a praktickou ukázku Remus také zvládl o poznání lépe.
"Ona prostě není normální," vyzuřoval James přes půl chodby. "Navíc je divné, že jsi jediný z celé třídy, na koho si zasedla. Ale copak jsi jí někdy něco udělal?"
"Já nic," odpověděl po pravdě. Ale ten vlkodlak, co jí loni zabil manžela, ano.

"Honem. Pojďte. To musíte vidět!" Petr přiběhl do ložnice, ani se ještě nestačil pořádně vydýchat a už hlásil, co našel. "Tak honem!"
Petr dovedl ostatní až do druhého poschodí severní věže.
"Já… zrovna jsem se vracel od Slughorna, když…"
Má to někdo ale štěstí, pomyslel si Remus. Za ten menší žertík na Snapovi byli potrestáni všichni čtyři. Jakkoli se James se Siriem snažili všechny přesvědčit, že to udělali jen oni dva, Snape jejich výpověď nepotvrdil. A z jakéhosi záhadného důvodu si musel každý z nich odpracovat svou vinu s někým jiným. A Remus zrovna s tou… s tou… On přece za tu smrt nemůže. Copak to nechápe?
"… když jsem uslyšel nějaké starší Zmijozeláky. Chtěl jsem se někam schovat, nakonec jsem se dostal až sem. Jak jsem se plížil kolem zdi, náhodou jsem zmáčknul tenhle kámen." A pro ukázku na něj znovu zatlačil. "Vidíte to?"
Kus zdi asi půl metru od Rema se rozestoupil.
"Co myslíte, že to je?"
"Jedna z tajných chodeb vedoucích ven z hradu," odpověděl Remus.
"Jak to můžeš vědět?"
Remus se zamyslel. Tušil, že odpověď: 'Řekl mi to Brumbál, když k nám o prázdninách zašel,' nebo: 'Jednou takovou měsíc co měsíc procházím," nebudou zrovna nejvhodnější.
"Jamesi, ty jsi nikdy nečetl bradavické dějiny, že ne?"
"No… ne. Tak jdeme ji zkusit?"
"To si piš."

"Kam zas mizíš?"
"Teta Camilla se vdává. Bude to velká sláva. Prý u toho nemám chybět," v dubnu už se Remus kamarádům i při takovéto lži díval zpříma do očí. Občas se přistihl, jak se mu ze sebe samého dělalo špatně. Kolik úmrtí už své imaginární rodině způsobil a většinou u toho nehnul ani brvou… Hlavně se ale nikdy nesmí prořeknout, že jeho jedinou rodinu tvoří máma s tátou.
"A nebyl jsi náhodou své jediné tetě Eve v prosinci na pohřbu."
A sakra. Že já si ty mé výmluvy nepsal…
"To si musíš s něčím plést," Remův hlas zněl naprosto přesvědčivě. Jak velký posun od začátků.

Remus ležel na nemocničním lůžku, vzadu v koutku ošetřovny. S klidem mohl tvrdit, že tahle postel je jeho. Nikdy v bradavickém nemocničním křídle totiž nebylo tolik pacientů, aby se zaplnila i zadní místa. Madam Pomfreyová ho tam vždy nechávala odpočinout si a nabrat nové síly. Navíc tak mohla kontrolovat, jestli se rány dobře hojí a nezačínají zahnisávat.
Zhluboka si oddechl. Tak přežil i osmý úplněk zde. Již osm měsíců skrývá před všemi svými kamarády velké tajemství. Jak dlouho to ještě vydrží? Navíc, vzhledem k tomu, že v Chroptící chýši, jak tomu starému domku začali lidé říkat, už nezbyla jediná použitelná skříňka, Remus musel své věci schovávat na, sice hůře, ale stále přístupných místech. V posledních měsících se tak Remus z pohřbů a svateb vracel s rozpáraným hábitem, často bez knoflíků. A když včera odcházel, tak se po něm divně dívali. Měl nepříjemný pocit, že jeho přátelé začínají tušit, že… tušit pravdu.
Otevřely se dveře. Remus se zahrabal ještě hlouběji do přikrývek, doufaje, že ho není vidět.
"Co se děje, chlapci?" Remus bezpečně poznal hlas zdravotní sestry.
"Ehm… no…" a teď Remus zase bezpečně poznal Jamese.
"Je mi to jasné, na nic se neptat. Pane Blacku, sedněte si sem, já vám ty zuby zase spravím."
Remus slyšel, jak žena šeptá nějaké zaklínadlo.
"Nemelte sebou tak, jinak budete mít úsměv takový na pořád."
"Kdo to tam leží?" zeptal se jen tak mezi řečí James.
"To není vaše starost, pane Pottere," osopila se na něj. Zlatá Madam Pomfreyová.
Remus pod peřinou ani nedýchal. Modlil se, aby ho přikrývka zakrývala celého. A pak si uvědomil, že má na zemi vedle postele postavené boty. Jestli si jich James všimne… jestli si jich všimne… James jeho boty zná, nejednou se mu za ně smál (Remus nikdy nepochopil proč, vždyť to jsou normální boty).

Krátce po večeři se Remus vydal zpět do společenské místnosti. Doufal, že jeho kamarádi si budou někde venku užívat prvních teplých dnů a on bude moct nepozorovaně proklouznout až do ložnice, kde se systematicky zabarikáduje a nevyleze odtud dřív, než se noha aspoň trochu uzdraví. Nebo by se mohli zdržet na večeři, napadlo ho. Vážně nestál o to, aby viděli, jak krásně pajdá.
Prolezl otvorem ve zdi a zkušeným pohledem proskenoval celou místnost, nikde nikdo (co se jeho známých týká). Na jednu stranu byl rád, že se mu splnilo jeho přání, na druhou stranu to bylo vůbec poprvé, co na něj nečekali. I tohle může být znamení…
Pomalu se vyšplhal až k ložnicím prvního ročníku. Když říkám pomalu, myslím opravdu pomalu. Zkoušeli jste někdy zdolávat na sto schodů způsobem krok-sun-krok?
Jen co otevřel dveře, uslyšel Petrovo: "Už je tady!"
Takže štěstěna přece jenom dnes nebyla na jeho straně.
"Ahoj, kluci," snažil se, aby zněl co nejklidněji.
"Nazdar."
"Jak bylo na svatbě?" zajímal se Sirius, až přehnaně. Co to má znamenat? Nikdy se neptali…
"Ehm… dobře. Slavilo se docela dlouho. Proč se ptáš?" snažil se, aby nezněl příliš rozhozeně.
"Jen tak. Ale víš, že je to odvaha? Myslím, vdávat se o úplňku."
Removi se rozšířily oči, ale pořád se snažil na sobě nedát nic znát. Někde tam uvnitř tušil, že už je konec, ale pořád mu zbývala naděje, že to všechno je jen náhoda. Hloupá náhoda. "Já… nemyslím si, že je na tom něco zvláštního. Ty snad ano?"
"Já bych měl tedy nahnáno," přidal se James. "Ty by ses snad ženil o úplňku, Reme?"
"Ehm…" Ještě pořád je tu šance, ještě pořád je tu šance. "Proč ne?"
"Chudák nevěsta."
"Co to-"
"Nebo snad chceš popřít, že jsi vlkodlak?"
Bylo v nadlidských silách (nebo bylo vhodnější říct: v nadvlkodlačích?) vydržet chladné pohledy třech svých, teď už jistě bývalých kamarádů. Nejradši by teď splynul se zdí, propadl se, vypařil, prostě by udělal cokoliv, jen aby toho byl ušetřen. Vzpomněl si, jak ho vždy učili, že k problémům se vždy musí postavit čelem, že z boje se neutíká, a vyběhl z pokoje - bolavá noha, nebolavá noha, on musí zmizet. Prostě musí. V rámci možností, společenskou místnost proletěl, pokračoval i po chodbě, zastavil se až v úplně odlehlé části hradu. Věděl tam o jedné staré nepoužívané učebně. Jednoduchým kouzlem ji uzamkl. Bylo mu jasné, že ještě jednoduší kouzlo ji zase odemkne, ale třeba by to mohlo aspoň někoho odradit. Došel až k bývalé katedře. Zalezl si pod starý učitelský stůl. Do obličeje mu škodolibě zasvítil měsíc.
"To všechno je jen kvůli tobě!" zakřičel a… možná, že se to ke klukům nehodí, ale jemu to bylo jedno… rozbrečel se. Velké slané slzy se kutálely jedna za druhou. Nedokázal je zastavit. A ani nechtěl. Jeho tělo se silnými vzlyky unavovalo. Toho chtěl dosáhnout. Vysílit se k smrti. Nikomu by to nevadilo. I ta máma by byla šťastnější. Ubylo by jí s ním tolik starostí. Prokázal by jí laskavost.

Musel tam sedět opravdu dlouho, protože právě slyšel, jak v Prasinkách odbíjejí půlnoc. Normální člověk by ten zvuk možná ani nezachytil, ale pro Removy citlivé smysly to byla hračka. Byl si vědom toho, že už měl dávno jít spát, ale nijak zvlášť ho to nezajímalo. Pro něj už existoval jen on a jeho smutek. A ten odporný měsíc na obloze, který bude vždy pravidelně ubývat a přibývat, i když by ho Remus nejradši v novu natrvalo zastavil.

Do ložnice se Remus vrátil až kolem jedné, oči stále zarudlé.

Ráno vstal mnohem dříve než ostatní. Zašel si na snídani, s sebou už si vzal školní brašnu. Do velké síně dorazil jako čtvrtý student. Předběhli jedině dva sedmáci z Havraspáru a jeden třeťák ze Zmijozelu. Z učitelů tam nebyl nikdo. Remus se v jídle pitval pořádně dlouho. Ne, že by si vzal do hlavy, že to předsevzetí z minulé noci splní, ale vůbec na jídlo neměl chuť. Najednou se mu protivilo.
Jakmile se do jídelny začalo hrnout víc lidí, nechal skoroplný talířek talířkem a odešel. Do devíti hodin, kdy začínala výuka, se potloukal po nepoužívaných částech hradu. Tady si sedl do okna, tam se zase zašil v prázdné učebně. Na vyučování dorazil těsně po zvonění, všichni už seděli na svých místech, zabral jednu volnou lavici, která byla jak dostatečně blízko ke dveřím, tak i dostatečně daleko od kluků.
Profesora vnímal jen sporadicky. Jeho vlastní myšlenky teď byly důležitější. Čas od času zahlédl, jak se někdo z těch tří na něho podíval, v očích měl nenávist a možná trošku i strach, pak se vždycky otočil k ostatním, něco jim pošeptal a všichni tři se zasmáli. Remus sice předstíral, že je mu to všechno ukradené, ale ve skutečnosti mu to trhalo srdce. Cítil, že na něm má víc šrámů něž kdekoliv jinde.
Takhle to probíhalo i ve všech ostatních hodinách. Se zazvoněním se Remus vyřítil ze třídy, odběhl někam pryč a vrátil se zase až těsně po začátku další. Oběd preventivně vynechal, na večeři se dostavil jako úplně poslední. Něco sezobl a už byl pryč. Jeho taktika vyhýbat se všem, především třem nejmenovaným se zdála být úspěšná. Po večeři se opět zašil do té nepoužívané učebny, vypracoval si tam i všechny úkoly.

Ložnici, podle včerejšího vzoru, navštívil až po půlnoci. Příští ráno se zlepšil, na snídani se dostal už jako třetí. Ten zmijozelský třeťák musel být opravdu ranní ptáče. Druhým nespavcem nebyl nikdo jiný než Lily Evansová.
"Ahoj," pozdravil.
"Ahoj," usmála se na něj. "Jak se máš?"
"Jde to."
"Vy jste se s Jamesem, Siriem a Petrem pohádali? Vůbec spolu nemluvíte."
"Hm… Dalo by se to tak říct," odpověděl Remus zdráhavě, vidličkou znechuceně přehraboval míchaná vajíčka.
"Co se tedy stalo?"
"Řekněme, že James se Siriem jsou až moc velcí chytráci."
"To zase provedli nějaký ten jejich žertík? Že si s tím nedají pokoj."
Remus na to nic neřekl. Lily byla tak milé stvoření, že jí nedokázal lhát do očí, ale pravdu jí také říct nemohl.
"Já už půjdu," zvedl se nakonec od stolu.
"Ale vždyť jsi se toho ani nedotkl. Nechtěla jsem ti to říkat, ale vypadáš příšerně. Měl by ses najíst. Jinak se ti to pořádně vymstí."
Remus už ji ale pořádně neposlouchal…

A pak se v podstatě opakoval minulý den, jen vyučovací hodiny se měnily. Oběd Remus znovu vynechal. Na odpolední Obranu proti černé magii už se jen tak tak ploužil.

"Pane Lupine, kde máte domácí úkol?" profesorka téměř ječela.
"Promiňte, paní, nebyl jsem v době jeho zadávání přítomen."
"To mě nezajímá. Strhávám Nebelvíru pět bodů. Za to, že neumíte otevřít ústa a zeptat se spolužáků. A pojďte za mnou k tabuli. Vyzkouším si vás."
Remus se zvedl. Otřesně se mu točila hlava. Podařilo se mu udělat pár vratkých kroků. Nevyléčená noha ho neskutečně bolela. Závratě se zhoršovali. Podlaha začala skákat nahoru dolů. Stále hůř se dařilo udržet rovnováhu. Slyšel, jak mu profesorka něco říká, ale nedokázal rozpoznat slova. Bylo mu špatně od žaludku. Teď už se s ním točilo úplně všechno. Svět černal. Nohy ho už déle neudržely. Omdlel.

Remus pootevřel oči. Všude bílá. To musí být ošetřovna. Zkoušel se rozpomenout, jak se sem dostal, ale poslední, co jsi pamatoval, byla hodina Obrany. Když uslyšel hlasy, oči zase zavřel.
"Takže co mu vlastně je?" poznával Siriův hlas. Co ten tady dělá? Nemá mu být Remus ukradený?
"Totální vyčerpání způsobené nedostatkem jídla a spánku."
"Takže," začal James. Na moment zavládlo ticho. Když potom opět promluvil, jeho hlas byl mnohem tišší. "Takže to, že je vlkodlak s tím nemá nic společného," Remus dokázal v jeho tónu najít stopy opovržení.
"Říkáte to, jako by to byl nějaký prohřešek být vlkodlakem, pane Pottere. Ale máte pravdu v tom, že tato skutečnost hrála jednu z důležitých rolí. Vlkodlak potřebuje po úplňku regenerovat síly, což zjevně pan Lupin tentokrát podcenil."
"Ehm… tak děkujeme. Chtěli jsme se jen zeptat, jak na tom je."
"Ne tak rychle, pánové. Než odejdete, měli byste něco vědět. Vy znáte pana Lupina lépe než kdokoliv jiný."
"To jsme si taky mysleli," podotkl Sirius.
"Neřekl vám jen jedinou věc."
"Za to dost podstatnou."
"Nepřerušujte mě, pane Pottere! Zkuste si představit, že jste vlkodlak. Vžijte se do té role."
"To jde jen těžko."
"Řekla jsem, abyste mě nepřerušoval! Kde jsem to přestala? Ano, vžijte se do role vlkodlaka a pak si představte, že ve svém okolí odjakživa potkáváte jen lidi s příšernými předsudky, kteří neumějí nic jiného než dokola papouškovat nesmyslné báchorky. Zkuste se nad tím zamyslet. Možná dojdete k zajímavému závěru."
Na ošetřovně se rozhostilo zaražené ticho.
"Tak nashledanou," ozvalo se nakonec hned třikrát.
Removi po tváři opět začali stékat slzy. A stékali ještě dlouho. Velice dlouho. Najednou si přál, aby se vlkodlakem stal natrvalo. Ve vlčím kožichu bylo všechno o tolik jednodušší, o tolik…

Znovu se probudil až další den na večer. Překvapilo ho, že první, co uviděl, byl James sedící vedle něj na židli. Pootočil hlavu a zjistil, že o kousek dál sedí i Sirius s Petrem.
"Nechte mě na pokoji," zamumlal, hlavu strčil pod polštář. "Slyšel jsem, jak vám Pomfreyová promlouvala do duše," brblal. Nevěděl, jestli mu přes ten polštář rozumějí, ale bylo mu to jedno. "Nepotřebuju žádnou lítost. Jděte pryč!"
James mu strhl polštář. "A kdo říká, že tě litujeme. My ti jdeme hlavně oznámit, že bys už měl konečně vstát, protože pozítří se plánuje velká pomsta duté krávě (pozn. autorky: přezdívka pro profesorku OPČM) a řekl bych, že u toho bys nechtěl chybět."
"A kdyby po důkladném probrání plánu a vychytání všech much zbyl čas, chtěli bychom se ti omluvit - za všechno.."
"Celou noc jsme kvůli tomu nespali," přidal se Petr.
"Uvědomili jsme si, že jsme se nezachovali zrovna nejlíp."
"Došlo nám, že když tě Pomfreyová vždycky vodí pryč, tak asi nikomu přímé nebezpečí nehrozí."
"Jak to víte?"
"Zapomínáš, že z ložnic máme výhled na školní pozemky."
"Pak jsme si vzpomněli, jak vždycky vypadáš, když se vrátíš. No a…"
"Odpustíš nám?"
Remus nevěděl, co na to říct. Z celého srdce si přál, aby to nakonec takhle dopadlo, ale… Říkají pravdu? Nemluví jen tak do vzduchu? Ale zase… Proč by to dělali? Remus se nadzvedl na loktech. James i Sirius veškeré své sebevědomí právě zahodili v dál. Takový pohled už se mu asi nikdy nenaskytne. Ale rozhodl se, že je nebude déle trápit.
"Pokud mi prozradíte, co chcete té ženské provést…"
"To víš, že jo, Moony," smál se James.

Ještě ten den byl Remus, nově zvaný Moony, propuštěn z ošetřovny. Odcházeli všichni čtyři spolu, nadšeně debatujíce o připravované pomstě. Vůbec poprvé se Remus nesnažil skrývat svá zranění. Ke svému údivu zjistil, že je tak schopen pohybovat se mnohem přirozeněji než dříve.

O dva dny později se neoblíbená profesorka probudila s nepříjemným překvapením na hlavě - její vlasy zářili autentickou zmijozelskou barvou - barvou brčálu. Nutno podotknout, že to byla barva kouzlem neodstranitelná. Viníci nebyli nikdy dopadeni. Jen mezi studenty se šuškalo něco o nebelvírské čtyřce.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 cuty | Web | 10. září 2009 v 18:46 | Reagovat

U mě je bleskajdaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!  .. honem po ní skoč! ať jsi 1.!

papa  tvoje cuteeenka!

ps: máš fakt hezkej des!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama