... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

17. Prázdniny

23. září 2009 v 19:56 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
Prázdníínky už sice skončily a léto pomalu taky.... ale v Bradavicích končí Remusův první školní rok... Jestli mi dneska zbyde čas tak přidám ještě něco dalšího... :)


Cesta domů ubíhala neskutečně pomalu. Remus nechápal, proč nepoužili letax, zvlášť, když pro něj přijela jen máma. Ne, oni museli autem, a to i přes fakt, že máma složila řidičské zkoušky teprve před týdnem. Napotřetí. A s notnou dávkou štěstí, podle vlastních slov. To Removu víru v její schopnosti rozhodně neposílilo. Když se po hodině jízdy nejméně pětkrát viděl ležet v příkopu, zapřísahal se, že s mámou už do auta nikdy nesedne.

"Reme, jak jsi vůbec dopadl u zkoušek?" spustila máma trochu dotčeně. "Vůbec jsi mi nenapsal."
"Promiň," omlouval se. "Byl jsem šestý." Remus si dal záležet, aby to znělo dostatečně hrdě. Věděl totiž, že…
"To není fér! Já byla sedmá!"
Remus byl ze svého sedadla vymrštěn dopředu. Nebýt záchranných pásů, bůhví, jestli by nepotřeboval lékařskou pomoc. Přední sklo se ocitlo nebezpečně blízko jeho hlavy.
"Klid, mami." Removo sdělení mělo zřejmě hlubší dopad, než původně myslel. Copak mohl předpokládat, že máma dupne na brzdu?
"Promiň… Já… Reme… nechtěla jsem." Mámu samotnou tato příhoda asi rozhodila mnohem víc než Rema. "Moc… moc se omlouvám."
"To je dobrý, mami. Jsme v pořádku, to je hlavní. Nic se nám nestalo. Zapomeneme na to, co říkáš?" utěšoval ji, udiven vlastními slovy.
"A- Asi máš pravdu."
Od té chvíle až do příjezdu do Wolftownu panovalo v autě naprosté ticho. Máma se soustředila na jízdu. A Remus? Ten dospával minulou noc. Trochu si v ložnici povídali a vzali to tahem až do rána. Pomalu mu začínalo docházet, že pár dní před úplňkem to nebyl zrovna nejchytřejší počin.

Auto přestalo poskakovat. Motor utichl. V zorném poli se objevil dům č. 192. Jejich dům.
"Tak pojď. Máme pro tebe nachystané překvapení."
"Vážně? Jaké?" ožil Remus.
"Uvidíš."
Vyskočil na nohy. Dřív, než se stačily zavřít dveře od auta, už stál u těch domovních a čekal, až se tyto pro změnu otevřou. Nakonec ho zachránila máma, jež přispěchala s klíčem.
V předsíni si vyzul boty. Poprvé za dlouhou dobu se mu stalo, že nemohl rozvázat tkaničky. To je tak, když člověk spěchá, pomyslel si. Tichý slídivý hlásek, který vlastnil úžasnou schopnost ozývat se při těch nejméně vhodných příležitostech, ho však upozornil, že tento výrok je nesprávný. On přece z půlky člověk není. Hnusný škodolibec. Dokáže zkazit skoro každou jeho radost. Jako by toho nebylo málo, sklouzl Remův pohled na dveře od sklepa. V jediném okamžiku vyprchaly i poslední, odolné zbytky radosti.
S o poznání skleslejší náladou a shrbenými zády vešel do jídelny.
"Co se stalo, miláčku?" strachovala se hned máma.
"Ale nic. Doopravdy. Jen jsem se zamyslel," ujišťoval ji. "Co to je?" dodal ještě rychle. Tak trochu aby umlčel případné pochybnosti, ale především proto, že dveře do obýváku byly zavřené. V jiných domácnostech snad obvyklá věc, u Lupinů neskutečná rarita. Poslední tři, čtyři roky už se nezavíraly ani na Vánoce. Remus již tušil, kde bude ono překvapení.
Pohlédl k mámě. Pohybem ruky mu naznačovala jasně: Běž to prozkoumat.
Líně zatáhl za kliku. Je zvláštní, nakolik ho jeho druhé já, jak svou vlčí polovičku rád nazýval, dokázalo ovlivňovat.
První, co mu padlo do oka, byl malý, nízký stolek, který se doslova prohýbal pod obrovským ovocným dortem, zákusky a, rodiče nikdy nezklamou, palačinkami. Removy oči se znovu rozzářily štěstím (a vydrželo jim to až do chvíle, kdy šly spát).
"Ahoj," pozdravil ho známý mužský hlas bez většího zájmu.
Remus v praxi poznal, co to znamená "leknutím nadskočit". Jak mohl tátu přehlédnout?
"Ahoj," oplatil Remus pozdrav a konečně si tátu prohlédl. Usmíval se. To bylo samo o sobě podezřelé. Dalo by se to vysvětlit nebývale dobrou náladou, jenže on se díval přímo na Rema, nikam jinam… Není opilý? V takovém případě by ale na Rema křičel, že je zrůda. Tak to přeci bylo i posledně. Svět se musel zbláznit.
To už se však do pokoje vřítila máma. V jedné ruce svírala láhev šampaňského, v druhé sváteční broušené skleničky. Teprve teď si Remus uvědomil, jak hezky je nastrojená.
"Dáš si taky, Reme?" ptala se máma, zatímco tátovi podávala láhev z tlustého zeleného skla, aby ji otevřel.
Remus jen pokrčil rameny. Alkohol ještě nikdy nepil, nevěděl, jak chutná. Ale chtěl to zkusit, lákalo ho to.
"Tak jenom trošičku. Co říkáš? Když tak slavíme." Remus nevycházel z údivu.
Kus korku vystřelil do vzduchu a jen o pár čísel minul lustr. Napěněná tekutina se hrnula ven. Táta měl plné ruce práce, aby ji usměrnil do přichystaných skleniček.
"Na zdraví!" pronesli sborově.
Remus se po otcově vzoru napil pořádným hltem - téměř okamžitě toho začal litovat. Tekutina protekla krkem, podivná hořkost však setrvala. Chuťové buňky, zvyklé rozpoznávat ty nejvytříbenější sladkosti, se bouřily. Za necelých třináct let si už nárokovaly svůj příjem cukrů a nemínily se ho vzdát ani dnes. Ze začátku se je Remus snažil přesvědčit, aby se umoudřily a nechaly toho, ale ony ne, hlavy jedny dubové, pořád si stály za svým. Nakonec se Remus musel podrobit, potupně si vzal zákusek a rychle ho snědl. Třeba si toho nikdo nevšimne. Když však zvedl oči a uviděl mámu, pochopil, že pravda bude někde úplně jinde.
"Jak se tak dívám, z tebe alkoholik asi nebude. Nemusím se bát." Koutky jí povážlivě cukaly.
Remus to přešel mlčením, přestože v duchu si právě sliboval doživotní abstinenci.

Přesunul se do polohy ležmo. Hlava mu padala, víčka zavírala a břicho oznamovalo, že tentokrát to s jídlem opravdu přehnal.
"Běž si lehnout, broučku," napůl radila, napůl přikazovala máma. Podnapilý tón mu k ní vůbec neseděl. U táty to bylo docela normální, ale máma? Nepamatoval si, že by ji někdy viděl opilou. Nikdy si nenalila víc než půl sklenky vína.
Remus poslechl docela rád. Když se zvedal, všiml si, že táta po mámě vrhá takové divné pohledy. Určitě ne zlé, právě naopak. Prostě… divné. Lepší slovo pro ně neexistuje.
Zdálo se, že rodiče v oslavě pokračovali. Ještě v noci, když se Remus vzbudil, slyšel zdola hlasitý opilecký smích. Dvojí.

Seděl za psacím stolem. Brk skřípal, jak ho Remus nutil jezdit po pergamenu, a zanechával za sebou spoustu vlnek a klikyháků, jež měly dohromady tvořit pojednání o lehkých rostlinných jedech. Moc se mu do toho nechtělo. Hlavu si musel podpírat rukou, aby mu nespadla. Leknutím téměř spadl ze židle, když něco narazilo do okna. Vzhlédl a spatřil velkého tmavého výra. To se asi Eagy vrátil z lovu. Bezmyšlenkovitě otevřel okno, obrovský pták vletěl dovnitř. Nezamířil však do své klece, nýbrž ke stolu, kde se mu podařilo převrhnout lahvičku s inkoustem, a zničit tak veškeré Removo dvouhodinové snažení. Najednou si Remus uvědomil, že výr má k noze přivázaný dopis. A co tu vůbec dělá Jamesův Dick?

Ahoj, Reme,
Jak se máš? Že se neučíš? Řekni, že ne! Prosím! Máma mi pořád domlouvá, abych aspoň začal, jenže mně se nechce…
A co jinak? Jak se daří? Přežil jsi ty dva úplňky ve zdraví? Doufám, že jo. Určitě. No a protože ti teď už nic nebrání a nemáš se na co vymluvit, čekám tě zítra u nás doma. Reklamace nepřijímám!!!
Tak se zítra uvidíme
James
PS: Letaxová adresa je Godrikův důl.

Remův úsměv se písmenko od písmenka rozšiřoval. James. Vždy ho dokázal rozesmát. To byla jeho a Siriova nejlepší vlastnost. Tedy kromě toho, že to byli ti nejlepší kamarádi na světě.
Remus si umínil, že počká, až se máma vrátí od doktora, a potom se jí zeptá. Nemusel čekat ani moc dlouho. Asi za půl hodiny plameny zezelenaly a máma vylétla z krbu.
"Tak co?"
Remus netušil, jak se táta mohl tak najednou objevit doma.
Máma přikývla. Jenže na jakou otázku? Co se stalo?
"Jsem unavená," šeptla máma tiše, oči neustále vytřeštěné. Proč?
"Běž si lehnout," podepřel ji táta. "A o nic se nestarej." Mluvil na ni hebkým, milým hlasem. Hlasem, který Remus už pár let neslyšel. Hlasem, který mu kdysi, když byl ještě hodně malý, četl pohádky. Tenkrát ho táta navíc měnil - jednou chraplal a mrmlal zlý černokněžník, potom pískala veverka, houkala sova a nakonec jakoby zpívala líbezná víla. Remus se vždy snažil zůstat co nejdéle vzhůru, aby mohl pohádku slyšet celou.
"Mami, potřeboval bych-" Větu však nestihl ani dokončit.
"Neslyšel jsi?" vložil se do toho táta. Stále mluvil klidně, z jeho tónu však čišel led. "Maminka je unavená, musí odpočívat. A my ji nesmíme rušit!"
Tak teď už Remus nechápal vůbec nic. To se všichni dočista zbláznili? A co je s mámou? Je nemocná? Musí to být něco vážného, když o tom nechtějí mluvit před ním. Je to smrtelné? To zůstane sám jenom s tátou? To ne!
Celý zbytek dne i celou noc o tom přemýšlel. Stále mu to vrtalo hlavou, nedalo mu to spát. Jestli ho opustí máma… Jestli odejde… Nesmí. Nemůže. To prostě nejde. Jeho máma!

Následující ráno Remus využil jednoho prostého faktu - že bylo pondělí a táta v práci -, aby si konečně promluvil s mámou. Zrovna vycházela z koupelny, v obličeji bělejší než stěna. V Removi to jen prohloubilo jeho podezření.
"Mami, co se to děje? Jsi nemocná?" nevydržel to. "Vypadáš hůře než…" Větu nedokončil. To nebylo hezké přirovnání vzhledem k vážnosti situace.
"Neboj," uklidňovala ho, "jsem naprosto a úplně zdravá."
Remus jí na tom prohlášení nevěřil jediné písmenko.
"Potřeboval jsi něco, broučku?"
Za daných okolností Remus spolkl bolestné zaúpění, jež se mu dralo z hrdla. Mámina oslovení ho někdy přiváděla k nepříčetnosti.
"Můžu jet na prázdniny k Jamesovi?" vyhrkl nakonec.
"Kdy?"
"No… vlastně… Měl bych tam být dneska," tentokrát z něj slova lezla mnohem pomaleji.
"A jak se ten James vůbec jmenuje. Příjmením, myslím."
Remus nechápal, co by na tom mohlo být důležitého, nicméně odpověděl. "Potter."
"V tom případě… Ano, můžeš jet. A že pozdravuji jeho mámu."
"Ty ji znáš?" divil se Remus. Podle Jamesova vyprávění byla paní Potterová už docela stará, ve škole se s ní potkat nemohla.
"Samozřejmě. Ale ty přece taky."
"A odkud? Ne," zavrtěl hlavou, "o tom bych věděl,"
"Jak myslíš… A teď si upaluj sbalit."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama