... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

18. Šťastné léto... šťastný konec

30. září 2009 v 16:40 | Herma |  Ze života R. J. Lupina
.... Konec.....

Remus se opět utvrdil v názoru, že rychlost letaxového způsobu dopravy je nepřímo úměrná pohodlí.
Krb ho vyhodil u Potterů doma. Nebylo žádných pochyb, jelikož přistál přímo na Jamesovi.
"Promiň," omlouval se.
"To je v pohodě," odvětil James, přestože mu trvalo hodnou chvíli, než se zvedl ze země.
"Sirius a Petr už jsou tady?" zjišťoval Remus stav.
"No… Petr je prý s rodiči někde na dovolené. Buď přijde dnes večer, nebo zítra ráno. A Sirius… Sirius psal, že to u nich doma trošku vře, ale že se bude snažit dorazit co nejdřív," vzpomínal James pracně.
"Nese se oběd, mládeži," ozývalo se z kuchyně.
"Ne, děkuji, paní Potterová. Já už ob-" začal Remus, když se postarší dáma objevila ve dveřích.
Teď konečně pochopil máminy slova. "Angie!" zavýskl. Proč mu nikdy neřekla, že je Potterová? Anebo řekla? To je jedno…
"Reme," vyjekla nadšeně. "Jamesi, proč jsi mi neřekl, že tvůj kamarád je právě tento Remus?" odpověď však ani slyšet nechtěla, stačilo jí Rema pevně obejmout. Tak dlouho se neviděli.
Remus se ani nebránil. Angie byla jeho anděl strážný. Vždy mu pomohla z nejhoršího. Jí bylo dovoleno úplně všechno.
"Vy dva se znáte?" přerušil je neomaleně James.
"Z nemocnice," vysvětlovala Angie. Remus horlivě přikyvoval. "Lykantropie spadá pod naše oddělení. A Remus vždy býval pravidelným pacientem."
Bylo to naprosto neuvěřitelné. Angie a Jamesova máma. Jak mohl být James její syn? Ano, věděl, že Angie má hodného manžela a trochu nezbedného potomka, vždy ale tak nějak předpokládal, že ten dotyčný bude o hromadu starší. Angie už zažila nespočet pátků, na tváři se jí hloubily vrásky a ve vlasech sem tam prosvítal šedivý pruh. Vždyť i Remova máma by mohla být její dcerou, nikdo by se nedivil. V poslední době se snad svět točil naruby…

Sirius nakonec dorazil odpoledne a Petr, zrovna když se ze stolu sklízela večeře.

"Pojďme si zahrát famfrpál," žadonil James.
"Reme?" houknul odněkud Sirius, otázku už ani nevyslovoval.
Remus důkladně přepočítal čárky. "Šestnáct."
"To je docela slušný," pokýval Sirius uznale hlavou. "A čas?"
"Dvě a půl hodiny."
"To se ptá každých deset minut?" nadzvedl Sirius obočí ve stylu, v jakém to umí jedině on. "Jamesi, víš co? Uděláme kompromis. My si teď s tebou půjdeme zahrát, ale další návrh na hru musí vzejít ode mě, Rema nebo Petra. Pokud se zeptáš ty, dostaneš trest. Platí?" Sirius moc rád lidi kolem sebe provokoval.
Zdálo se, že James zvažuje všechna pro a proti. Dlouho nic neříkal. Remus jen čekal, kdy nabídku odmítne.
"Platí. Jdu pro míče a pro košťata, počkejte na mě dole."

Když James tvrdil, že obecní kouzelnické hřiště je v lese, předpokládali všichni, že to znamená jen kousek za prvními pěti stromy. Rema by v životě nenapadlo, že pojmem "v lese" se míní jeho druhý konec. Na místo určení nakonec došli asi po půl hodině spěšné chůze.
Rozdělili se do dvou družstev. Aby to bylo spravedlivé, rozhodovali se podle výkonů v hodinách létání. James byl jasně nejlepší. Spolu s Gwen se dělil o neoficiální titul nejlepšího letce ročníku. Sirius sice také skvěle ovládal teorii pokročilého létání, v praxi však pokulhával. I přesto obsadil imaginární druhý nejvyšší stupínek. O kousek níž stál Remus. Jeho výkon byl asi nejspornější. Nedalo se totiž říct, že by si s koštětem tak úplně nerozuměl, vše spíš záviselo na aktuální fázi měsíce. A Petr? Ten nikdy nebyl sportovní typ. Právě proto se ho ujal James, Remus se snažil společně se Siriem. Úspěšně…
"Reme, přihraj. Tady," hulákal Sirius.
Remus vykroužil jednu pravotočivou otočku, vyhnul se tak nepříjemně dotírajícímu
Jamesovi. Camrál mu přitom málem vyletěl z ruky, naštěstí zasáhly pohotové reflexy. Koutkem oka zkontroloval, kam se mezitím přesunul Sirius. Nikdy v životě se mu na koštěti nelétalo lépe. Najednou byl takový… mnohem uvolněnější než ve škole, všechno se dařilo.
Sirius poletoval ze strany na stranu, výškově lehce pod Remem. Ten se napřáhl a velký míč hodil. Bohužel, červená koule vyletěla jiným směrem, než původně zamýšlel. Blbče, zpackal jsi nám to, začal si nadávat. Pak si ale uvědomil, že cíl Sirius se tak jak tak pohybuje. A pohybuje se dokonce správným směrem. To vypadá nadějně!
Camrál mu do připravené ruky padl téměř sám. Sirius na nic nečekal. Ušklíbnul se na Petra, který se ho marně snažil odzbrojit, a skóroval. Na starém kouzelnickém samopočítadle se objevila dvojka a za ní dvě nuly - jejich limit!
"Vyhráli jsme!"
Vítězství to bylo skvělé, pocit nádherný, vzrušující, nejvíc bodů ale stejně získal Jamesův naštvaný obličej. Věděl, že požadování odvety znamená trest, který bude z 99% vymýšlet Sirius, a to by riskoval jen sebevrah nebo naprostý tupec. A Péťa, Jamesova jediná naděje, famfrpálu vážně nikdy moc neholdoval. Jen díky tomu si Remus a Sirius z Jamese celý následující týden beztrestně utahovali.

"Co kdybychom si šli dnes odpoledne zaplavat?" navrhla Angie při obědě, jen tak mezi řečí. Byla sobota. Pan Potter nemusel do práce a Angie neměla službu. Jinými slovy: dům plný lidí a prohnutý jídelní stůl.
Každému se její nápad zamlouval. Tedy, skoro každému.
"Nějaký problém, Reme?" všimla si Angie jeho rozpaků. Proč mu to dělá?
"Nic. Jen… Nějak se mi nechce," vymlouval se. Pravý důvod měl však jinou podobu. Nápadně zjizvenou podobu. Představa, že by měl vylézt ostatní jenom v plavkách, ho děsila. I v Bradavicích, přestože se kluci dozvěděli, co je zač, si vždy zatahoval závěsy, když se měl převléct.
"Pooojď, Remeee," jali se ho přesvědčovat ostatní.
"Budeme tam sami. Nikdo tam nechodí," podotkla Angie. Znala ho už poměrně dlouho.
"No tak, bude to sranda, Reme. Vážně. Přísahám."
"Ani s sebou nemám plavky," vzdoroval chabě.
"James ti nějaké půjčí." To byla od Angie podpásovka.
"Mám vůbec na výběr," povzdechl si Remus nešťastně, tuše, že tohle dobře nedopadne.

Podle odhadů se právě nacházeli někde uprostřed lesa, když se pan Potter znenadání zastavil. "Musí to být někde tady," probíral si vousy.
"Co tady má být?" obrátil se Sirius na Jamese.
"Tajný průchod," vysvětloval dotázaný. "Kdysi tady bývalo normální mudlovské koupaliště. Když se ale postavilo ve vesnici nové, na tohle všichni zapomněli. Po letech se dalo dohromady pár kouzelníků. Vyčistili ho, zabezpečili a v podstatě si z něj udělali takovou soukromou otevřenou plovárnu. Zařekli se, že nikomu neprozradí, jak se k němu dostat, jen nejbližší rodině. No a jediný blíže žijící potomek těch čarodějů je náš táta. Proto nás určitě nebude nikdo rušit."
Aspoň jedna dobrá zpráva, pomyslel si Remus.
"A… tady, to je ono," rozpomenul se pan Potter. Popošel k obrovskému stromu. V nějakém nepochopitelném pořadí stoupal na ty části kořenů, pro něž nezbyla zemina, a tak zůstávaly obnaženy na vzduchu. V tu chvíli se skála vedle nich rozestoupila. Hned jak byli všichni uvnitř, cestu opět zatarasila.
Remus se rozhlédl kolem dokola a málem zapomněl zavřít pusu. Kdyby náhodou někdy nevěděl, jak popsat malebnou krajinu, stačí si vzpomenout na toto místo. Dokonce i ten umělý bazén tam tak nějak přirozeně patřil a zapadal. Došlo mu, že za to všechno mohou především kouzla, ale sejde na tom vůbec? Není hlavní výsledek?
James se Siriem na nic nečekali, oblečení ze sebe div nestrhali a nejvyšší možnou rychlostí se hnali k vodě. Petr je následoval o poznání pomaleji, ale, na rozdíl od Rema, aspoň následoval.
Když už i Jamesovi rodiče několik minut plavali, začalo být Removo počínání nápadné. Horečně uvažoval, na co by se mohl vymluvit. Normálně by zamumlal něco jako že mu není dobře, ale copak si to mohl dovolit u lékouzelnicky školené Angie? Ta nemoc od simulace dozajista rozliší.
"Kde se couráš, Reme?" zahoukal na něj Sirius ještě předtím, než s Jamesovou pomocí zmizel pod hladinou.
"Už jdu," zavolal nazpět a sundal si aspoň boty. Zoufale se snažil něco vymyslet.
Zvedl oči a zjistil, že se všichni někam ztratili. Dřív než stačil propadnout panice, chytilo ho několik párů rukou a nekompromisně ho táhlo k něčemu nebezpečně mokrému. Marně vzdoroval, proti takové přesile neměl žádnou šanci.
Vše se odehrálo tak rychle. V jednu chvíli stál na okraji bazénu, v další už zády rozrážel vodu. Taky mu to mohli napočítat, aspoň by si stihnul zacpat nos. Teď vodu cítil snad až v mozku.
Koupaliště nebylo nijak velké, v půli navíc přehrazené zábradlím. Na jednu stranu od něj se nacházelo dětské brouzdaliště (i se skluzavkou), na druhou jeden velký schod a pak hloubka. Remus usoudil, že nejbezpečněji bude na schodku. Plavat sice uměl, máma ho to kdysi naučila, ale jistý si moc nebyl. V tom si vzpomněl… Tenkrát, když se učil plavat, měl na sobě tričko. Proto se mu tak špatně pohybovalo. Co kdyby si jej nechal i dnes?
Jakékoliv plány však skončily dřív, než vůbec začaly. A příčina? Angie. Opět.
"Reme, dej sem to oblečení, ať ho můžu pověsit," kázala mu. "Přece nepůjdeš domů v mokrém. Ještě bys onemocněl a já to musela vysvětlovat tvým rodičům."
Remus chtěl namítnout, že kvůli rýmě by ji máma přece nežalovala, jakmile však spatřil její odhodlaný výraz, rozmyslel si to. Ona věděla, jak to Removi vadí. Znal ji, dělala to naschvál. A nenechala se ničím odradit.
Najednou chápal, jak musí být vojákům při kapitulaci.
Pomalu ze sebe stáhnul oblečení. Nespěchal, neměl kam.
Poraženecky podával Angie své svršky. Až příliš si uvědomoval, že se kvůli tomu musí otočit k ostatním zády. Sklopil hlavu. Musel by být slepý, kdyby si nevšiml, jak všichni zírají.
"Kde jsi k tomu přišel, Reme?" ptal se pan Potter, povoláním bystrozor, podezřívavě. Jako jediný neměl ani ponětí, oč kráčí.
Situaci nakonec zachránila Angie, když vyhlásila turnaj v kohoutích zápasech. Pan Potter se sice stále tvářil, že nechápe, otázku však naštěstí nezopakoval. Remus jen zaslechl Angie, jak polohlasem říká: "Já ti to potom vysvětlím."
V zápalu boje pak všichni na rozpačité pohledy či otázky zcela zapomněli.

Večer byli všichni pořádně utahaní, přesto si neodpustili svou, již tradiční, noční rozpravu. Tu dnešní by ovšem Remus mile rád vynechal.
"Reme? Spíš?" ptal se Sirius skoro šeptem, přesto jej mohli všichni slyšet.
"Ne. Proč?"
"Já… Můžu se tě na něco zeptat?" jeho hlas se třásl.
Remus začínal mít nepříjemné mrazení. Tušil obsah otázky. Po pravdě řečeno, čekal ji už tenkrát v dubnu. Nepřišla. Bohudík, nebyl na ni připraven. A stále ještě není… Jenže oni jsou jeho kamarádi, zaslouží si vědět něco víc. Jen kdyby to nebylo dnes… A třeba půjde o něco jiného. Snad.
"Hm… ptej se."
"Víš, ty… ty jizvy nemáš od psa, že ne?"
Poslední kapička naděje vyschla. Co teď?
"Ne," odpověděl dutě, jakoby bez emocí.
"Jsou od vlkodlaka, že je to tak," vložil se do jejich malého rozhovoru James.
"Jo," reagoval stejným tónem jako před chvílí.
"A co přeměna? Bolí to?" vypískl Péťa.
Mlčel. Petr se trefil do jednoho z černých koleček.
"Jestli nechceš odpovídat, tak nemusíš. My to pochopíme," snažil se James.
Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by nabídku využil. Poté si ale uvědomil, že oni čekali dlouho. Měli by znát pravdu. Jenže…
"Bolí to, hodně to bolí. Myslím, že to netrvá moc dlouho, ale vždycky se mi to zdá jako věčnost. Příšerně to bolí." Odmlčel se, polštář musel zachytit několik prvních kapek vlhkosti. "Většina částí těla musí aspoň o trochu změnit postavení. Kosti mění tvar. Nikomu bych to nepřál zažít. Nikomu…
Spo- spotřebovává se přitom hodně energie, proto před úplňkem vypadám tak, jak vypadám. Tělo si ji ukládá do zásoby…
Jsem jenom rád, že si nikdy nepamatuju přeměnu zpět. V tu dobu mě vlk ještě plně ovládá, necítím ji." Opět nastala pomlka vyplněná útrpným snažením nedát na sobě znát stupňující se vzlyky.
"Chceš říct, že si to vůbec nepamatuješ?" divil se Sirius.
Remus se zhluboka nadechl. Tohle pro něj byly ty nejosobnější možné otázky. "Brzo po proměně - někdy dřív, někdy později - moje vědomí přemůže vlk," vykládal podlomeným hlasem. "Kdybych někoho pokousal nebo dokonce zabil, nevěděl bych o tom. Pokaždé, když se probouzím, úplně trnu, jestli jsem tam, kde mám být. Bezpečně od ostatních." Marně si utíral oči. "Já… prosím, moc vás o to prosím," rozeštkal se naplno, "nikdy se nesnažte o úplňku dostat za mnou. Prosím. Já… nesnesl bych to vědomí. Nechci vám ublížit!"
Vzlykal čím dál hlasitěji, nedokázal se utišit.
"Reme, pro dnešek už toho necháme. Bylo toho dost, pro všechny. O té tvé nemoci si můžeme promluvit jindy," urovnával situaci James.
Jenže když už Remus jednou začal, nechtěl skončit, dokud neřekne všechno.
"Nemoci? Jamesi, to není nemoc. To je prokletí! Nic- nic jiného. Ani nevíš, nikdo to neví, kolikrát jsem si říkal, jestli jsem tenkrát neměl radši umřít. Všechno by bylo o tolik jednodušší."
"Takhle nemluv, Reme," prosil Sirius. "Vždycky je lepší život než smrt."
"Není. Není a nebude. Už to, že mě přijali do Bradavic, je malý zázrak. Kdyby se ředitelem nestal Brumbál, tak teď chodím na nějakou mudlovskou školu a místo mávání hůlkou počítám příklady. Myslíš, že se někde jinde najde druhý Brumbál?" otázal se Remus plačtivě. "Nenajde. Po Bradavicích budu jen těžko dál studovat. Myslíš, že si najdu práci? Když musím po přeměně do nemocnice, bývám na jednom pokoji s dospělými vlkodlaky. Někdy se stane, že si myslí, že spím, a pak si začnou povídat o tom, kde všude poslední půlrok pracovali a odkud je nejpozději do dvou měsíců vyhodili. Myslíš, že mě čeká něco jiného? Většina lidí nás ani neuznává jako lidské bytosti a na ministerstvu zřejmě nemají nic lepšího na práci, než rok co rok schvalovat novou, ještě víc omezující vyhlášku. Vždyť… Každý druhý člověk by mě nejradši viděl mrtvého. Nesnáším ty strašné povídačky o vlkodlacích, nesnáším všechny ty lidi a… já mám příšerný strach…" poslední slova vyslovil tak tiše, jak jen to šlo. Doufal, že ho ostatní neslyšeli. Řekl toho tolik, víc, než by kdy chtěl… Proč?
Dlouhou chvíli poslouchali jen ticho a Removy neustávající vzlyky.
"Reme? My tě nedáme!"

"Jsem doma," hlásil Remus, jen co se za ním zaklaply domovní dveře.
"Nekřič tolik, máma si šla lehnout," zašeptal tátův hlas ostře. Ale kde je jeho majitel?
Tekoucí voda leccos naznačovala. Remus tedy obešel jednu stěnu a nakoukl do kuchyně. Tátu tam našel, ruce ponořené v dřezu.
"Ty umýváš nádobí?" podivil se Remus malinko teatrálně.
"Nebuď drzý," obořil se na něj táta. "Máma má teď moc práce. Neměla by se tolik přepínat. Chci jí jen trochu pomoci. A ty bys, mimochodem, mohl taky. Vysavač je za dveřmi."
V Removi se cosi vzbouřilo. Před očima mu blikala červená kontrolka a na ní obrovský nápis: NEDĚLEJ TO! Neposlechl. "Díky za přivítání. Taky jsem rád, že jsem doma." Ledový tón ho samotného zamrazil. Kde se to v něm vzalo?
"Co si to dovoluješ?" zaburácel táta.
Remus se jen ušklíbl.
"Děje se něco?" scházela máma po schodech. Remus si poprvé po dvou týdnech vzpomněl na mámu a její nemoc. Snad se vyléčí. Kdyby měl zůstat jen s tátou… To by nepřežil.
"Nic. Jen jsme si s Remem trochu povídali, že jo?" odpověděl táta pohotově a obrátil se na syna. Ten stejně pohotově přitakával. Ať je s mámou cokoliv, nebude jí přidělávat žádné starosti.

"Tati, ty už jsi doma?" nechápal Remus. Bylo teprve půl třetí, tak brzy domů nepřišel už několik let.
"Máma prý potřebuje něco v Brightonu. Říkal jsem si, že bych ji vzal autem," vysvětloval příkře. V Removi sílilo podezření, že to něco, co mu nechtějí říct, bude opravdu vážné. Když kvůli tomu i táta přišel domů…

Remus se mořil s jedenkrát už napsanou, a posléze Jamesovým výrem zničenou úlohou do lektvarů. Dostal z toho hlad, a tak si řekl, že by mohl zajít dolů do kuchyně a něco si tam najít. Cestou ještě nakoukl do koupelny, aby si umyl ruce.
"Jééé, mami, co tady děláš?"
"Právě se dopralo prádlo, musím je jít pověsit," usmála se (jako snad pokaždé) a zvedla košík čistého, avšak stále mokrého oblečení.
"Reme!" Jmenovaný málem zapomněl dýchat, jak se ulekl. "To nemůžeš mámě pomoct, když tam tak stojíš? Nesmí tahat těžké věci!"
"Vždyť on o tom ještě-" začala máma, Remus ji domluvit nenechal.
"A už toho mám dost. Nechtěli byste mi konečně říct, co se tu děje. Sleduju vás od té doby, co se máma vrátila z nemocnice. To si myslíte, že jsem slepý, hluchý a já nevím co ještě?" Byl řádně naštvaný. Oni ho snad pořád mají za malého chlapečka, jenže jemu bude už ani ne za týden třináct. Už je skoro dospělý!
"Takhle s mámou mluvit nebudeš!"
"Ne, Johne, to je v pořádku," uklidňovala situaci máma. "Reme, chtěla jsem ti to říct už dřív, ale vždy se mi zdálo, že na to není dost dobrá chvíle. No a…"
Remus ani nedutal. Jen ať to není smrtelné. Prosím.
"Budeš mít malého bratříčka nebo sestřičku."
"A to je všechno?" rozesmál se Remus.
"Jasně. Na co jsi prosím tebe myslel, ty trumbero," rozdrbala mu vlasy.
"Na nic," spravoval si je zpátky.

Třinácté narozeniny byly asi těmi nejzvláštnějšími, jaké zažil. Celý den více méně prospal. Večer se místo na velkolepou bradavickou oslavu ploužil do sklepa přetrpět další úplněk. S vědomím, že jeho kamarádi právě sedí u nebelvírského kolejního stolu, ládují se nejrůznějšími pochoutkami a výborně se přitom baví.

"Konečně jsi tady, Moony!" Jako první ho zaregistroval Sirius.
"Nazdar, kamaráde. Už se nám po tobě stýskalo," připojil se James.
"Je vážně super, že jsi zase tady. Ta ložnice je pro tři prostě moc velká," nenechal se zahanbit ani Petr.
"Taky vás rád vidím. Jaká byla hostina?" zeptal se trochu smutně.
"Bez tebe to nebylo ono."
"Zase jsme zpívali bradavickou hymnu," vzpomněl si James, koutky tančily nahoru dolů, ze strany do strany.
"A Sirius s Jamesem překřičeli úplně všechny," práskl na ně Petr.
"Ale chyběl nám třetí hlas," stěžoval si Sirius. "Co říkáš, Reme? Hodíme to příští rok?"
"Ještě bys mi to zkazil," podotkl.
"Tak dobře, kamaráde. Za rok máš hlavní sólo ty," vzal Rema kolem ramen.
"Au," sykl co nejtišeji. Ne dost.
"Promiň, já nechtěl," omlouval se Sirius.
"Nemohl jsi to vědět," uklidňoval ho. Musel přitom potlačit zívnutí. "Co budeme dělat teď?"
"Ještě nevím co my, ale ty si půjdeš pěkně lehnout. Nazelenalého Rema s kruhy pod očima nechceme," pronesl James důležitě.
"Tak dobře," povzdechl si, ve skutečnosti byl Jamesovi neskutečně vděčný.

"Jamesi, nejsi nemocný?" zjišťoval Remus.
"Ne, proč?"
"Odkdy si TY nosíš z knihovny hromadu knih. A ještě takových tlustých. O čem jsou?" zajímal se.
"No… do přeměňování."
Proč má Remus pocit, že to není až tak úplně pravda?
"Můžu se podívat?"
"Ehm… no… když chceš," podával mu Pokročilé přeměňování.

"Teď to přijde, koukej," pochechtával se Sirius, z poháru upil trochu dýňové šťávy.
Severus Snape vstoupil do Velké síně. Mohl být tak v půli cesty, když se poprvé ozval zvuk, jehož příčinou bývá nejčastěji čočka, také fazole nebo příliš čerstvý chléb. Do pár vteřin zmijozelský spolužák vyhrával hotovou symfonii.
Jejich lektvar fungoval na výbornou…

Remus odpočíval na nemocničním lůžku. Byl zde jediným pacientem, jediným návštěvníkem… Nemohl si nevšimnout, že kluci za ním chodí čím dál míň. Neustále si vštěpoval do hlavy, že mají prostě moc práce, musí se učit a vypracovávat úkoly, ale červíček pochybnosti byl tvrdohlavý a pracovitý. Hlodal a hlodal. Hluboko.

Ještě ten večer ho madam Pomfreyová pustila z ošetřovny. Než se přes celý hrad dobelhal do ložnice, trvalo to skoro tři čtvrtě hodiny. Vůbec poprvé od dubnové přeměny se vracel zpět bez doprovodu přátel. Mají hodně učení. Určitě. Nic jiného to být nemůže. Vždycky říkali, že beze mě by nic nepodnikli. Určitě studují.
Křesla u krbu ve společenské místnosti zela prázdnotou. Ložnice na tom nebyla o nic lépe. Remus si sedl na postel. Co udělal špatně? Že by je už přestal bavit? Už o něj nemají zájem? Co potom měli znamenat ty jejich řeči o nejlepším kamarádovi? Kde jsou? Začali brát jeho návrat z ošetřovny jako samozřejmost? Měl by jít za nimi? Jak by je našel? Stáli by o něj? Neodehnali by ho pryč?
Těmito a ještě spoustou dalších otázek strávil Remus několik předlouhých minut. Teprve poté se dveře rozrazily. Tři studenti druhého ročníku vstoupili dovnitř. Čtvrtého nocležníka si ani nevšimli. Nebo ho jen ignorovali?! Každopádně o něčem zaníceně šeptem diskutovali, Remus jim nerozuměl.
"Ahoj," vynutil si pozornost. Ti tři rázem zmlkli.
Remus začínal nenávidět nevědomost. Už podruhé v ne moc dlouhém časovém úseku před ním někdo něco tají. Pro ně je to snad zábava…
"Mohl bych vědět, o čem se bavíte, nebo je to něco tajného?" zeptal se jakoby jen tak. Následující chvíli se odehrála doslova přestřelka pohledů.
"Víš…" ze Siria to lezlo pomaleji než chromý šnek. "Je to vlastně tajné…"
Vlkodlakovým tělem se šířila vlna zklamání.
"Ale myslím, že bys o tom stejně měl vědět. Vždyť… jedná se i o tebe."
Remus vytřeštil oči.
"Jde o to," slova se ujal James, "že… chceme zkusit něco udělat. Bylo by to mírně nezákonné, ale je velká pravděpodobnost, že by to vyšlo."
"V minulosti se to už i povedlo," přisadil si Péťa.
Remus zpracovával informace. "Pořád nic nechápu."
"Chceme se stát zvěromágy," vysvětlil James stylem, jímž se obvykle říká: 'Jdu do obchodu pro rohlíky.'
Remus už se nadechoval, Petr ho však přerušil: "V jedné knize jsme se dočetli, že roku 1789 přečkal jistý zvěromág bez jakéhokoli zranění noc s proměněným vlkodlakem."
"Chceme to zopakovat," doplnil Sirius.
"TO SNAD NEMYSLÍTE VÁŽNĚ!" rozkřikl se Remus. Jak mu to můžou udělat? Nevyjde to, nevyjde. Zabije je! Své jediné přátele.
"Reme, klid. Nám se to povede. Nikde neexistuje ani zmínka o tom, že by se to někomu nepovedlo. Jen to nechtěli zkoušet. Ale funguje to!" přesvědčoval James.
"Já jen nechci, aby se vám něco stalo. Tak to pochopte," složil si hlavu do dlaní.
"Nic se nám nestane," ubezpečoval ho Sirius. "A jestli chceš, podepíšu ti předtím papír, že jsem jednal z vlastní vůle a na tobě žádná zodpovědnost neleží."
"To není vtipný, Sirie," uzemnil ho.
"Já vím, Moony. Ale jen si to představ. Představ si úplněk, který nebudeš trávit sám. Úplněk, při kterém budeš mít společnost. Ta kniha tvrdí, že vlkodlak byl ve společnosti zvěromága natolik zaměstnán, že si ani sám neubližoval, Reme. Představ si úplněk bez nových jizev, bez zranění."
Co na tohle může odpovědět?
"Moony? Řekni něco."
"A copak? Že toho budu jednou litovat?"
"Nebudeš." Odpověď přišla trojmo.

"Co budeš o Vánocích dělat ty, Moony?" ptal se Sirius. Tuto otázku už položil snad půlce školy. Remus toho byl, kupodivu, ušetřen. Tedy až doteď.
"Tak v první řadě je o svátcích úplněk, takže-" větu však nikdy neměl dokončit.
Do společenské místnosti vstoupila McGonnagallová.
"Pane Lupine, pojďte, prosím vás, se mnou do ředitelny. Profesor Brumbál vám musí něco říct." Tvářila se přitom jak na pohřbu.
"Co ti může chtít?"
Remus jen pokrčil rameny.
Ředitelna se nejspíš přestěhovala o sto mil dál, než je obvyklé. Chůze trvala několik temných dní a bezesných nocí. Ani ne za půl hodiny byli na místě.
"Dobrý den, pane řediteli."
"Dobrý den, Reme. Prosím, posaď se," nabízel mu pohodlné křeslo. "Mám povinnost ti oznámit…"
Remus si všiml, že obvyklá profesorova rozjařilost a veselost zmizela. V očích měl stále jiskřičky, jenom ty dnešní nebyly schopny rozpoutat oheň.
"… že…"
Zatajil dech.
"… tvoje máma měla nehodu." Brumbálův smutný, lítostivý pohled ho srazil do kolen.
"Jak- Jak je to možné? Co se stalo? A to malé?" nevěděl, co je teď důležitější, co se chce dozvědět dřív.
"Pokud jsem dobře vyrozuměl, nešťastnou náhodou upadla doma na schodech. Právě teď je v nemocnici. A nejspíš si tam pár dní poleží. Na ty poslední dva dny jsem tě už uvolnil ze školy. Jestli chceš, můžeš jít za ní teď hned."
"Samozřejmě, že chci," vyhrkl Remus. Jen ztrácejí čas nepotřebnými otázkami.
"Dobře, tedy. Až ti tvoji kamarádi zabalí všechny věci, pošlu kufr k vám domů. Souhlasíš?"
"Ano."
Brumbál se zvedl ze židle a přistoupl ke krbu. Ze závěsné tašky vytáhl letaxový prášek a podával jej Removi. "Adresu Sv. Munga, předpokládám, znáš."
"Velice dobře, profesore," odpověděl Remus. Snažil se být co nejslušnější.
"Tak už běž, máma na tebe čeká."
"Nashledanou, pane profesore," pozdravil ještě.

Bloudil jednotlivými bílými chodbami. Z nemocnice znal především to své oddělení. Přistoupil k pultíku, za kterým stála nevzhledná, od pohledu protivná stařena. Nejlepší člověk pro komunikaci s návštěvníky, vskutku.
"Promiňte, nevíte, kde bych našel mámu, Ifigénii Lupinovou?"
"Vy jste příbuzný?" přeměřovala si ho.
Remus spolkl nepříjemnou poznámku o její inteligenci a odpověděl: "Syn."
"A nemáš být teď náhodou ve škole, parchante?!" ptala se ho svým buldočím hlasem.
"Byl jsem uvolněn. Kvůli mé mámě, Ifigénii Lupinové. Hledám ji."
Babizna se otočila a přitom si pod svými rašícími vousy mumlala, že tohle by se za jejích studií nikdy nestalo.
"Tady to je. Lupinová. Vážné poranění plodu způsobené pádem ze schodů. Razítko Vážné, hm… gynekologické oddělení, druhé patro, pokoj 205."
Remus velice vlažně poděkoval. Nemusela mu to celé recitovat. Tak se těšil na sestřičku… Jen díky tomu miminku se k nim táta choval mnohem lépe. Tedy, aspoň k mámě. A za máminy přítomnosti docela i k Removi. Ale co bude teď? Přestane zase chodit domů? Vykašle se na ně?
Procházel chodbami, dveřmi, četl informační tabule a doufal, že jde správným směrem.
Po několika minutách se nalezení správného pokoje stalo malým vítězstvím.
Ruka už se dotýkala kliky, když zaslechl mámino hysterické: "NE!!!"
Přiblížil se na tu nejmenší možnou vzdálenost a poslouchal.
"Je mi to vážně líto, paní Lupinová, ale je to tak. Už nikdy nebudete mít děti," vykládal doktor naprosto klidným, snad i nezúčastněným hlasem, jako by se ho mámin osud vůbec netýkal.
"A není ještě nějaká možnost?" vyzvídal táta.
"Zcela vyloučené. Děloha je poškozena natolik, že se v ní plod za žádných okolností nemůže udržet. Omlouvám se, už musím jít."
"A kdy mě pustíte domů, pane doktore?" zjišťovala ještě máma.
"Na Štědrý den budete jistě doma, jen budete muset odpočívat."
Remus usoudil, že už toho slyšel dost, zaklepal na dveře a vstoupil.

Přehodil přes sebe hábit a vydal se směrem dolů. Měl ještě relativně dost času, ale chtěl, aby všechno vyšlo. Cestou ještě zkontroloval mámu. Ležela v posteli. Téměř se ztrácela v přikrývkách. Myslel si, že spí, proto se hned obrátil, že půjde dál. Své kroky už sice nezastavil, tiché, chraplavé "To zvládneš!" však ještě rozeznal.

"Kam si myslíš, že jdeš?" vyjel na něj táta.
"No… dolů přece."
"Neříkal jsem ti náhodou, že máš ze všeho nejdřív umýt nádobí? Kdo si myslíš, že to udělá?" dorážel dál.
"Ale tati… Za chvíli je úplněk," snažil se Remus.
"Co je mi po tom? Pokud vím, tak stmívat se začne až za půl hodiny. To stihneš," rozhodl.
Nevědomky lehce zavrčel.
"A netřískej s tím tak!"
Za dvacet minut měl Remus hotovo a v hlavě nepěkné myšlenky směřující k jeho otci.
Pomalu prošel předsíní až do sklepa, cestou mu pohled padl na masivní dřevěné i kovové tyče - jeden ze způsobů, jak i bez kouzel uzamknout sklep. Ještě štěstí, že protihlukové kouzlo bylo trvalé.

Když se měsíc nakonec vyhoupl na oblohu, byl už Remus připraven. Hlavou se mu honily špatné myšlenky. Věděl, že jsou špatné, a tušil, co nakonec způsobí. Nedokázal si pomoct. Nešlo to. Sebeovládání je složitá, náročná věc. Bohužel.

Zase byl čtyřletým chlapcem. Za zády cítil teplý dech. Přibližoval se. Držel čísi ruku, nějakého chlapce, nejspíš stejně starého, do tváře mu neviděl. Neznámý ho táhnul vpřed, pomáhal v běhu. Něco ho povalilo k zemi, ruka se vysmekla. To cosi mu bolestivě drásalo kůži na zádech. Plakal. Plakal a volal o pomoc.
"Reme!"
"Reme! No tak, kluku, prober se!" třásl s ním táta.
Pomalu, neochotně otevřel oči.
"No konečně. Co se tu proboha dělo?" vykládal si spíš pro sebe.
Remus chtěl rukou ukázat na sebe, že to on za všechno to může, ve výsledku však jen nepatrně pohnul prsty.
"To bude dobré, Reme. Sakra! Jak jsem si mohl myslet… To je jedno. Jak to říkala Ifi? Ach ano, prostěradlo. Počkej tady."
Remus téměř neznatelně kývl hlavou, opět zavřel oči. Bylo to mnohem příjemnější, jednodušší.
Převrátilo ho to na záda. Vlkodlak. Kroutil se. Kopal. Nic nepomáhalo. Sápal se mu po krku, po srdci. Ten druhý chlapec skočil vlkodlakovi na záda. Konečně se mu mohl podívat do tváře… To není možné! To není skutečné! Není…

"Co jsi to, prosím tebe, zase vyváděl. Víš, jaký strach o tebe měla máma?" Angie ho nekárala. Naopak, z jejího hlasu vycítil radost.
"Kde je?" zašeptal.
"Kdo? Máma? Poslala jsem ji domů, ať se konečně vyspí. Za chvíli bude tady, slíbila jsem jí, že jí pošlu zprávu, jakmile se vzbudíš," usmála se na něho.
"Jak dlouho… ehm ehm," zakašlal se. "Jak dlouho jsem tady, Angie?"
"Teď to bude čtvrtý den. Už jsem se začínala bát, že máš ještě nějaké vnitřní zranění. Mimochodem, jak se ti dýchá?"
"Špatně," odpověděl popravdě.
"To nic, čekali jsme to. Nevím, jak se ti to podařilo, ale rozdrásal sis i plíce. Kdyby tě tvůj táta nepřinesl tak brzo, nemusel jsi to přežít. Být tebou, tak tohle datum oslavuji jako druhé narozeniny."

"Reme! Miláčku! Já jsem tak šťastná, že už jsi vzhůru. Tak moc jsem se o tebe bála," belhala se k němu máma, jak nejrychleji dokázala.
"Mami!" zachraptěl Remus. "Tati."
Táta se jen lehce ušklíbl a ledabyle mávl rukou na důkaz, že rozumí. Poté se mu na tváři opět vykreslil podmračený výraz. Starý (ne)dobrý táta.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Herma | Web | 6. října 2009 v 15:33 | Reagovat

ejíí... konečně končím... co ty??

2 elča | 6. října 2009 v 15:34 | Reagovat

ahoj, já ne zdaleka ne, jsem teprve ve třetině, tak si užij korekci

3 elča | 6. října 2009 v 15:35 | Reagovat

jo a jakoby mimochodem vyvěsím na svém blogu vzkaz pro ty, kd oby se chtěli stát korektory mé povídky, tak se jukni na podmínky a výhody a potom se jakoby přihlaš...jseš jasná ael musí to být oficiálně, chápeš??

4 Herma | Web | 6. října 2009 v 15:37 | Reagovat

(jako Týnka v literatuře) hmm...

5 elča | 6. října 2009 v 15:37 | Reagovat

co??

6 elča | 6. října 2009 v 15:37 | Reagovat

hej všimla sis že my jsme vedlewebe a píšeme si\???

7 elča | Web | 6. října 2009 v 15:38 | Reagovat

jenom abys tu měla nějakej koment, když už to tady nikoho nezajímá????!!!!:-D

8 Herma | Web | 6. října 2009 v 15:38 | Reagovat

hmm...jdu se vedlewebnout... a můžem spolu pokecat... :-)

9 elča | Web | 6. října 2009 v 15:39 | Reagovat

hééj lidi, pojdte za mnou na blog u mě je to lepší, kašlete na jamese a petra a připojte se ke Harrymu a Voldemortovi, reálnému kouzelnickému světu a ne namachrovaným chlapečků k ničemu!!!

10 Herma | Web | 6. října 2009 v 15:40 | Reagovat

když to nikoho nezajímá... tak proč mám vlastně blog a proč mám u sebe odkaz na tojeemko?? třeba ti tak díky mě chodí na bloček víc čtenářů... !!

11 elča | Web | 6. října 2009 v 15:40 | Reagovat

jo a proto to sem píšu víš???:-D

12 Herma | Web | 6. října 2009 v 15:42 | Reagovat

aha... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama