... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

Kapitola 1. Největší uličník pod sluncem

5. května 2010 v 21:14 | Herma |  James Potter a Pobertové
Tak jak jsem slíbila... Nová povídka ... tentokrát přeložená (a teď bacha) z Polštiny!! snad se bude líbit ... Je o začátcích pobertů... moje oblíbené téma (kromě Dreams, to mám samozdřejmě nejradši) :D tak čtěte a dejte vědět svůj názor


Kapitola 1
Největší uličník pod sluncem

Jednoho slunečného dne v
pěkném bílém domě nacházejícím se v městečku Green Wood, dva dospělí lidé právě spokojeně jedli oběd. Ptáci na dvoře cvrlikali rozžhavenému polednímu slunci, chodci se procházeli po ulicích s úsměvy na tvářích. Automobily, které jen zřídka projížděly touto oblastí, jely tak pomalu, jako by se řidiči také chtěli nasytit tímto šťastným a klidným dnem.
Veškerá idylka ale praskla jako mýdlová bublina, když celým okolím otřásl velký výbuch.
Oba dosud poznaní, vysoká žena s kaštanovými vlasy a její manžel, hubený vyšší černovlasý muž vyběhli ze dvora před svůj dům.
- James! - křikli oba hledíc na sebe navzájem v panicem při které se rozběhli ke zdroji výbuchu.
Když dorazili na místo velké podívané, kde se již shromáždila nemalá hrstka obyvatel městečka, začali se prostrkávat do samého středu.
-Táhni někam! Amatére jeden... - uslyšeli hlasy svých sousedů; i když je těžce ranili, pokusili se je ignorovat. Všichni v tomhle městečku je považovali za "jinak normální," ale důvodem rozhořčení nebylo JEJICH jednání, ale pachatel výbuchu.
Okolí nevypadalo příliš zajímavě, a rozhodně nepřipomínalo lesík, který zde kdysi byl. Přinejmenším stromy stojící na samotném okraji se vyvrátily a některé z nich stále ještě matně poblikávaly, Všude bylo vidět útržky papíru po rachejtlích. Naproti tomu, když někdo zvedl hlavu vzhůru, uviděl ohňostroj s nápisem:

"Toto město smrdí!!!"

Barevná a zářící písmena se čas od času obnovila, jakoby je nějaká neviditelná ruka psala znova a znova.
"Můj bože!," křičela jakási žena, pak se jí udělalo špatně a zhroutila by se, kdyby její manžel nestál opodál a nepodepřel ji.
"Jen toho nechme, dopadne to... bude to...," muž s kulatými brýlemi a vlasy černými jako smola svraštěl obočí a sevřel v pěst něco, co nahmatal v kapse saka. Ruku ale ještě nevytáhl, pouze změřil okolí vzteklým pohledem.
Obě ženy se začaly důkladněji rozhlížet po zničeném parčíku. A konečně uslyšely tichý smích, pak se někde mezi zbývajícími stromy blýskla tmavá a věčně rozcuchaná čupřina. Černovlasý muž znovu zakabonil čelo.
Lidé se začali rozcházet, protože velký ohňostroj už vyhasnul. Zamumlali něco na adresu šíleného manželství, a oni trpělivě vyslechli jejich stížnosti aniž by se hnuli z místa. Jakmile dav trochu prořídl, vysoký černovlasý muž vběhl do lesa. Pochvíli se vrátil s někým, koho tvrdohlavě držel za uchem. I když se malý, tmavovlasý chlapec v oválných brýlích vytrhl, zdálo se to zbytečné.
"Bylo to velice vtipné! Víš! Velice vtipné!" - odpověděl ironicky muž.
"Ale tati, byl to jen nevinný ohňo -" - chtěl vysvětlit chlapec, který mohl mít jedenáct nebo dvanáct let. Zasténal, když ho otec znovu chytil za ucho.
"To nebyl žádný NEVINNÝ ohňostroj a to oba moc dobře víme." Muž přitáhl chlapce k ženě, která ho také obdařila pohledem nevěštící nic dobrého.
"Podívejte se na chlapce těch ... Těch Potterů!" Kaštanová žena se až otřásla a tvář zkřivila do grimasy, jakmile uslyšela větu toho znění. Vyřkl ji jeden z jejich sousedů, vzkazující ostražitost na malého, nevinně vypadajícího chlapce, který stál po boku svého otce.
"Já opravdu nevím, co s tebou budeme dělat," povzdechla si žena, ignorující další urážky pod jejím jménem.
"Uklidni se, Jean. Já si s ním promluvím." Muž obrátil zrak z manželky k chlapci -
"Jamesi, velmi dobře víme, že to byly dělobuchy z Příčné Ulice..." ztišil hlas.
"No, ano ..." řekl chlapec pokorně
"Kdy ... Kdy proboha jsi je koupil?!" křičel muž ztrácející nad sebou kontrolu.
"No tenkrát, když jsi mě poslal, abych šel utratit zbytek peněz," řekl a usmíval se zároveň jako bůh vína a rozmazlené děcko.
"Věděl jsem, že to byl špatný nápad," řekl pan Potter a bezmocně vzdychl.
"Kolikrát jste ti, Jamesi, opakovali, že ve světě mudlů nepoužívají kouzla? Chceš vyletět ze školy dřív, než tam nastoupíš?" poučovala ho matka.
"Jeho tak poslat do mudlovské školy, nejlépe do armádní, bude méně obětí." odfrkl si muž rovnající si tmavé bojné vlasy, stejné jako jeho syn.
James se nemohl přestat usmívat. Věděl, že jeho rodiče udělají všechno, aby si od něj odpočinuli. Jakmile přišel dopis z Bradavic - magické školy čar a kouzel - ve stejný den se vydali do Příčné ulice, připravit syna na cestu.
Ne že by jim to měl za zlé. Bylo mu už jedenáct a stejně jako všichni v jeho kouzelnické rodině měl jít do Bradavic a učit se tam kouzla. Na tento den čekal dlouho.

"Nevím, jestli ti mám dát trest, protože to s tebou stejně nikam nevede," řekl najednou vážně Tom, ale po chvíli se rozesmál. "Co to proboha povídám? Ty tam musíš jet!"
            Mladý muž se znovu usmál, protože se nemýlil ve svém odůvodnění ani o píď.
"Můžeme jen doufat, že nevyhodí celé Bradavice do povětří," - dodal znepokojeně, úzkostlivě hleděl na svého syna, který se nepřestal culit.
"Dobře, že je to už zítra," kaštanovlasá žena se chabě usmála. Nebyla to zlá matka. Velmi milovala svého jediného syna. James Potter ale bylo obtížné a příliš vzpínajícího se dítě. Zbožňoval, když si z lidí mohl dělat různé vtípky, proto v mudlovské škole dostal přezdívku: Největší uličník na světě.
"Vlastně je to až zítra, takže dnes máš zakázáno vycházet z domu do konce dne!" řekl právě Tom měřící syna vzteklým zrakem. Úsměv okamžitě slezl chlapci z tváře.
"Ale ... Ale ... " měl ještě hodně nápadů, aby si ho "smradlavé město," jak je nazval, pamatovalo ještě před odjezdem na deset měsíců.
"Slyšel jsi, co jsem řekl!"
Muž ho popadl za ruku a táhl směrem k domu, ani nečekal na odpověď.
Opustili "místo činu", v němž stále ještě jiskřil zapálený strom, ale všechny ohňostroje již dávno vypršely. Lidé také měli čas, aby se rozešli a snažili se zapomenout na všechno, co zde viděli.
"Kvůli tobě nás považují za podivíny!"
řekla Jean šeptem. "Byl to tvůj nápad, Tome, žít ve městě mudlů."
"Ale miláčku, jak jsem mohl vědět, že budeme mít takového syna?" řekl jí omluvně, podíval se na podezřele klidného Jamese.

Chlapec neposlouchal jejich rozhovor. Trochu zmrákotněl, když dostal trest. Toliko od žertíku na jeho konec. Musel sedět ve svém pokoji a balit si celé odpoledne.
Na jedenáct let nebyl ani příliš malý nebo příliš vysoký, byl takový akorát. Na hlavě měl vždy nezkrotné uhlové vlasy, které se v žádném případě nedaly rozčesat. Byl docela hubený a kostnatý, ale jak sám říkal, měl dobrý aerodynamický tvar. Jeho nejoblíbenější koníček, když si šáhl na vědomí, bylo vyvádění legrace. Zvlášť rád si ji dělal z někoho, koho nenáviděl - mladší děti a dost možná i starší lidi z toho místa, které nazýval domovem.
Jakmile se mudlovská škola dozvěděla, že "Potter odchází do jiné internátní školy", jak to v tom smyslu jeho rodiče vykreslili, zorganizovala mu na konci školního roku pěkné příjemné rozloučení.
James koneckonců neměl jen samé nepřátele, naopak, měl spoustu přátel. Byl velmi společenský a snadno navázal kontakty s jinými lidmi. Jeho vždy veselá tvář a optimistický úsměv dokázal rozesmát každého, i když popravdě ještě nenalezl skutečně nejlepšího kamaráda. Nikoho, protože nikdo ho nesledoval pro jeho impulsivní povahu, a někdy zvláštní smysl pro humor.
Nicméně tmavovlásek opouštěl základní vzdělání s úlevou. Tvrdil, že v mudlovské škole ho učí pouze základy ale Bradavice pro něj představují vzor skutečného průvodce čarodějným životem. Prozatím věděl, že se vrátí na letní prázdniny unavit městečko a navštívit své známé. Ne, že by se mu po nich stýskalo, byl už přece velký.
Ještě přibalil do kufru bomby hnojůvky a další zajímavé věci, kterými se může pochlubit v Bradavicích, pak šel do velké šatní skříně, stojící v jednom ze čtyř rohů rozsáhlého pokoje. Sáhl do šatníku a pravou polovinu přihodil ke své garderóbě, aniž by zapomněl na boty. Na samotný závěr ještě nedbale přihodil pergamen, pero a inkoust nakoupené v Příčné ulici (kde obvykle studenti čar a kouzel koupit potřebné věci do školy). Na konci se usmál na svou novou hůlku, jedenáct palců dlouhou, mahagonovou, velice ohebnou, vynikající na přeměňování. Poněkud opatrně ji uložil do kufru, jako by se bál, že je velmi křehká a zabouchl víko jedním pohybem.
Balení skončilo vskutku rychle, a tak se jen nečinně nudil na posteli. Bohužel si musel odpykat svůj poslední trest. Rodiče ho ani nepustili, protože si mysleli, že by to mohlo skončit katastrofou.
Znuděně přelétl očima po pokoji. Kromě plakátů z famfrpálu a různých doplňků souvisejících se hrou, viděl svou hnědou sovu ve stříbrné kleci. Měl ji už dlouho. Každý den mu připomínala, že brzy bude vyučován ve škole čar a kouzel. Dokonce i když jí nikdy nedal pokyn poslat jakýkoliv dopis, a sloužila pouze v roli domácího mazlíčka, velmi dobře se s ní sžil.
S úsměvem si vzpomněl na sovu, která mu přinesla dopis z Bradavic, a později začala kroužit nad ulicí. Bylo pozdě v noci a snížená viditelnosti ještě přispěla k tomu, že si všichni mysleli, že je to netopýr a
v panice utekli, aby se pak se strachem ukryli ve svých domovech.
Otočil se na bok a usmál se na své Silver Bullets, v současné době jedno z nejrychlejších košťat na světě. Dostal ho za dobré výsledky ve škole. I když se odmítal učit v mudlovské základní škole, nešlo mu to tam nejhůř. Ale nejraději četl knihy o magii, zaklínadlech, kouzlech a lektvarech.
Obraz koštěte se rozmazával víc a víc. Sám si ani nevšiml, že usnul, a když ho matka probudila druhý den ráno, téměř mu poskočilo srdce do krku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alice Cullen-Hale | Web | 5. června 2010 v 13:28 | Reagovat

Z polštiny? Teda pne jo....Dobrá kapitolka:-)

2 Liliane Evans | Web | 6. července 2010 v 17:43 | Reagovat

pekná kapitola, James je moja naj postava, takže len tak ďalej :-):-):-), plssssssssss :D

3 Liliane Evans | Web | 6. července 2010 v 17:43 | Reagovat

teda, len tak ďalej v prekladaní :D

4 Jasane:) | Web | 5. srpna 2010 v 15:10 | Reagovat

Wow! Polština? No klobouk dolů:) Jinak je to bezvadný:)) :-)

5 Tina | Web | 4. srpna 2011 v 17:18 | Reagovat

Nááádhera!! <3 Nechtěla by jsi pokračovat? :D prosíím!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama