... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

Den, který proslavil Harryho Pottera...

30. října 2010 v 20:00 | Herma |  HP action
... A když odbyla půlnoc, něco se ve mě pohnulo a já se rozbrečela jako malá holka...

Ještě teď si živě pamatuju, jak na mě matka křičela, že se mi připaluje dýňový koláč. Za dnešek už toho mám dost. Od rána lítám po baráku jako blbá, vyvěšuju do oken girlandy z textilových slunečnic a plastikových jablíček, hrabu listí na zahrádce, nazítřek připravuju papírového draka pro dva malé bratránky, dlabu dýně a ze semínek peču muffiny. Jenže kam čert nemůže, tam nastraží rodiče (případně babču). Hodím koláč do trouby a sotva si sednu a zalistuju televizním programem, přilítne mamka a spucuje mě, že nic nedělám... Mám to ale dětství, stěžuju si sama pro sebe.
"Až to bude hotový, tak to můžeš zanýst na ochutnávku k sousedce," slyším mamku, "a pak už si můžeš dělat, co chceš." Konečně! První věta, ze který mám radost :D
"Dneska byl Harry Potter," a dopytle, já ho neviděla, nálada zas na bodu mrazu.

A pak mi to docvaklo. Jestliže dneska zakopávám na každým kroku o nějakou vykuchanou tykev, zítra musí být Halloween. A to mi připomíná, že to bude přesně 29 let od doby, kdy zemřeli James a Lily Potterovi. Jak by řekl Sirius, "nebyl by den, kdy by mi nechyběli". Je hrozná škoda, že tak úžasní lidé umřeli,ať už jsou to knižní postavy nebo ne...


Noc byla vlhká a foukal vítr. Dvě děti oblečené jako dýně se pohybovaly přes náměstí podél výloh pokrytých papírovými hvězdicemi, všemi těmi nevkusnými mudlovskými ozdobami světa, ve které nevěřily.
On se pohyboval podél nich, doprovázen oním pocitem smyslu, síly a spravedlnosti, který měl v takovýchto situacích… Žádný hněv… ten byl pro duše slabší, než ta jeho… ale triumf, ano… Na toto čekal dlouho, doufal v to…
"Hezký kostým, pane."
Spatřil usmívajícího se malého chlapce běžícího tak blízko u něho, že viděl jeho tvář pod kápí, viděl, jak se na jeho obličeji objevil strach. Pak se chlapec otočil a utíkal pryč od něho… On v ruce ukryté pod hábitem svíral rukojeť své hůlky… jediný prostý pohyb a dítě by už nikdy nedoběhlo ke své matce… nebylo to však nezbytné…
Podíval se do další temné uličky a konečně spatřil svůj cíl, Fideliovo zaklínadlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli…Byl tišší než mrtví, když se pohyboval k tmavému živému plotu, a stejně tiše se dostal přes něj…
Neměli žádné záclony, takže je viděl docela jasně, byli ve svém malém obývacím pokoji, vysoký černovlasý muž v brýlích, který svou hůlkou vytvářel malé barevné obláčky pro pobavení malého černovlasého chlapce v modrém pyžamu. Dítě se smálo a pokoušelo se je chytit, sevřít ve své malé pěsti…
Dveře se otevřely a vstoupila matka, žena s dlouhými temně rudými vlasy padajícími jí do tváře, a řekla něco, co nemohl slyšet. Otec zvedl chlapce do vzduchu a podal ho jeho matce. Odhodil svou hůlku na pohovku, zívl a protáhl se…
Brána trochu zavrzala když ji otevřel, ale James Potter to neslyšel. Jeho bílá ruka vytáhla hůlku z pláště a zamířila jí na dveře, které se s výbuchem otevřely… Právě překračoval práh, když James vběhl do haly. Bylo to snadné, příliš snadné, dokonce ani nezvedl svou hůlku z pohovky…
"Lily, vezmi Harryho a běž! Je to on! Jdi! Utíkej! Já ho zdržím!"
Zdržet ho bez hůlky v ruce! … Zasmál se než vyslovil kletbu…
"Avada Kedavra!"
Zelené světlo vyplnilo úzkou chodbu, zapálilo kočárek a odstrčilo jej ke zdi, rozpálilo zábradlí, že vypadalo jako hořící svítící tyče, a James Potter spadl na zem jako loutka, které někdo přeřezal provázky…
Slyšel ji křičet v horním patře, uvězněnou, avšak pokud bude rozumná, nemá se čeho bát…
Vystoupal po schodech, a s lehkým pobavením naslouchal jejím marným pokusům se zabarikádovat… Ani ona u sebe neměla hůlku… Jak byli hloupí, jak důvěřiví, když si mysleli, že jejich bezpečnost je svěřena přátelům, že mohou jen tak, byť jen na okamžik, odložit své hůlky…
Dveře zajištěné židlí a narychlo naplněnými krabicemi rozrazil jediným líným mávnutím hůlky… a tady stála, s dítětem v náručí. Když jej spatřila, položila svého syna do dětské postýlky za sebou a roztáhla paže, jako by to snad mohlo pomoct, jako by si myslela, že si kvůli tomu vybere místo chlapce jí.
"Ne Harryho! Prosím, ne Harryho!"
"Ustup, ty bláznivá holko… ustup, hned."
"Ne Harryho, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte místo jeho mě…"
"Tohle je mé poslední varování…"
"Ne Harryho! Prosím… mějte slitování… mějte slitování… Ne Harryho! Jeho ne! Prosím… udělám cokoli…"
"Ustup. Ustup, holko!"
Mohl ji donutit ustoupit od kolébky, ale zdálo se rozumnější zabít je všechny… Zelené světlo přelétlo přes místnost a ona padla na zem tak, jako její manžel.

eye
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Achája Eressiel | Web | 30. října 2010 v 20:19 | Reagovat

A dál už to všichni známe:) Velice orginální pojetí tématu, jako hp ´fanatika´me potěšilo:) A přimělo uvažovat nad tím, proč si Voldemort vybral zrovna tento den...

2 Nel-ly | Web | 2. listopadu 2010 v 20:47 | Reagovat

ať už jsou to knižní postavy nebo ne...
- tak tohle zakončení bylo opravdu úžasné a výstižné :) taky jsem si na to vzpomněla, to by snad ani jinak nešlo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama