... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

5# O grandiózním útěku, obvinění a následcích

27. ledna 2014 v 17:40 | Herma |  Felix Felicis
A/N: K dnešní přeložené kapitole: James má teď docela potíže, že jo? Spíše klidné počtení, ale všechny průšvihy (nebo alespoň některé) budou zveřejněny v další kapitole! Mimochodem, doufám, že se vám líbí častější aktualizace (jsem na sebe právem pyšná, že to jde tak rychle! Čtvrtý článek tento měsíc. To je víc než veškeré snahy za celý loňský rok a rok nula12 xD). A pěkně vás prosím zanechte své dojmy, myšlenky, názory a úvahy v komentářích a v hodnocení!

Herma :o)

V době, kdy jsem se vysmekl z Lilyiných spárů - samozřejmě jsem musel lhát a říct, že jsem smrtelně nemocný dračími spalničkami, a že bych ji mohl nakazit, jen proto, aby mě nechala odejít - a odvlekl jsem Náměsíčníka od Lolina nádherného zadku, už skoro zapadalo slunce a byl nejvyšší čas vrátit se do hradu.

Můj den se vypracoval do úplného karambolu. Získal jsem sice dívku, ale uvědoměle říkám, že ta byla mimo mísu, nechal jsem se naštvat psychopatickým vlkodlakem, který navíc proměnil nevinného kolemjdoucího v sýr, a navrch toho všeho nebylo nikde vidět prvňáky a Peter byl kus sýra, což znamenalo, že v důsledku toho jsem neměl nikoho, kdo by mě zbožňoval. Byl jsem unavený, mrzutý, a to všechno kvůli tomu pitomému lektvaru, který to všechno způsobil.

Vypadá to, že budu muset zabít Tichošlápka.

"A když jsi poskakoval kolem tý debilní Loly Turpinový," blábolil na cestě do hradu, "tak já jsem byl zátáhlej do -"

Remus mi přetrh nit se soucitným, ne-li přímo blahosklonným úsměvem. Bastard. "Říkal jsem ti, že pozřít ten lektvar byl hloupý nápad. Merline, věděl jsem - "

"To já zatraceně dobře vím! A to, co chci vědět, je důvod, proč jsi nebyl se mnou, ale muckal ses s Turpinovou, když jsem byl pronásledovanej - "

"Cože, ty si myslíš, že to byla moje vina?"

Pohrdavě jsem si odfrkl. "No, pokud bys měl trochu větší loajalitu vůči svým nejlepším přátelům, možná by to nebylo -"

"Měl jsi v sobě toho zajebanýho Felixe Felicise, Jamesi! Jak jsem měl sakra vědět - "

Ten idiot byl nemožnej! "Tys- tys prostě měl! Jsi můj nejlepší přítel a opustil jsi mě v době nejvyšší potřeby -! "

"Sladká Kirké, Jamesi, nebuď taková dramatická primadona, "zavrčel Remus, a musím uznat, že se na tom vrčení už docela vypracoval. "Zrovna teď o tom s tebou nehodlám diskutovat, jdu zkontrolovat Petra."

A to bylo tehdy, když mě Remus John Lupin zanechal v Prasinkách samotného. Zmetek.

Můj den by byl vážně lepší, kdybych zůstal v posteli.


Chůze do hradu byla, netřeba říkat, poněkud osamělá. V době, kdy jsem došel do vstupní haly, jsem litoval, že jsem štěkal na Remuse. Měl právo muchlovat se s Lolou - byla to pěkná holka a měl plné právo, aby si to užil. Ve skutečnosti jsem se hned chystal za ním zajít a omluvit se -

"Pane Pottere! "

Zděsil jsem se, znal jsem ten hlas a tón, nesoucí se ozvěnou od vchodu do ošetřovny. Ale nechtěl jsem se otočit, McGonagallová ve srabu bylo pro dnešek moc i na mě.

"Pane Pottere, já vím, že mě slyšíte, pojďte okamžitě sem!"

Merline, nežádám tě o moc -

Čím dál hlasitěji dopadaly její papuče na dlaždice. Ťap, ťap, ťap. "Pottere!"

- ale pokud bys ji poslat pryč, přísahám, že budu -

Ohlušující. "POTTERE, otočte se!"

Nemohl jsem nic dělat - tolik k vyslyšeným prosbám, Merline. Fakt díky, páprdo.

Velmi pomalu jsem se otočil, abych byl ohromen tím, jak se přesunula od vstupu ošetřovny na vrchol schodiště do pěti sekund.

Na ženu, ehm, přiměřeného věku, byla jistojistě rychlá. Jen tak pro odlehčení situace.

Její oči byly v tu ránu užší a hrozivější, nicméně, měl jsem málo času obdivovat její vitalitu. "Pottere, mohl byste vysvětlit dnešní odpoledne?"

Připouštím, uhodila hřebík na hlavičku.. Co jsem udělal? Radši než to poslouchat tímhle tónem a riskovat ještě větší potíže, jsem se zmateně zamračil. "Promiňte, profesorko?" Zeptal jsem se zdvořile. "Byl jsem celé odpoledne v Prasinkách - s Evansovou, klidně vám to dosvědčí -"

Posměšně se ušklíbla. "Nějak tomu nevěřím, Pottere," řekla s trochou sarkasmu. Skvělé, dokonce i profesoři si myslí, že nikdy nebudu mít reálnou šanci u Lily. "Být vámi bych teď nežertovala. A proto, zadala vás slečna Evansová tu naléhavou žádost?"

Žádost? - No, ne. "Prváky?" Zeptal jsem se, ještě více zmatený. Zabýval jsem se jimi přece! "Vyřešil jsem to, paní profesore, není třeba se strachovat -"

"Upřímně řečeno, pane Pottere, já se strachuji," řekla přísně, uchopila mě za loket stiskem jako ze železa. Táhla mě směrem k ošetřovně. "Byl byste schopen mi říct, jak jste to 'vyřešil'?"

Bylo to jen mnou, nebo začínala znít ... poněkud hrozivěji?

Polkl jsem. Nervozita se plazila přes sebevědomí z Felixe Felicis - tento lektvar mi nezpůsobil nic než problémy. Snažil jsem se odpovědět, aniž bych zněl jako naprostý debil. "Já, ehm, no vidíte -"

"Ukázal jste prvákům - nebo snad ne , kde Hagrid schovává své třaskavé skvorejše?" Vyhrkla jako když bičem mrská a zničila tím veškeré pozůstatky mé sebedůvěry.

No hovno na to. Byl jsem až neuvěřitelně v prdeli.

"Ehm, no, technicky -"

Odpřísáhnu, že zavrčela, když rozrazila dveře ošetřovny. "Tak ano, nebo ne?"

Ten pohled byl jeden z těch, které patří zapsat do učebnic historie. Všechny ty prvňáky bych jsem obdivoval pro jejich statečnost - všichni sténali a naříkali na nemocničních lůžcích, bylo jich tam přinejmenším dvanáct, Eric mezi nimi. Jak jsem se v hrůze díval kolem na popáleniny, řezné rány a modřiny, které mě obklopovaly, cítil jsem nepříjemný pocit v žaludku, zatímco chudák madame Pomfreyová byla zavalena podáváním všelijakých vodiček, mastí a krémů.

Už jsem to jednou řekl a řeknu to znovu - jsem až neuvěřitelně v prdeli.

~*~

Tohle pro mě bylo oficiální peklo.

Ještě nikdy jsem nestál sám tváří v tvář Brumbálovi - ne, stál tam vždy vedle mě Tichošlápek, Náměsíčník nebo Červíček, protože za provinění jsme přicházeli spolu. Nemluvě o McGonagallové, který mi v současné době zuřivě dýchá na krk; když bývala přítomná, jako byla teď, obvykle mívala příjemnější náladu. Stál jsem tam před ředitelem, cítil jsem, jak mě jeho oči sledovaly pečlivěji, než kdy předtím.

Cítil jsem se podivně zrazen kolegy poberty.

Brumbál nakoukl přes svoje brýle, vážný výraz vepsaný ve tváři, když si mě prohlížel. "Pane Pottere, musím říct, že jsem se ve vás dnes nesmírně zklamal. Když jsem vám dal titul primuse, dal jsem vám možnost vykoupit se z předešlých deliktů. Nicméně po dnešním incidentu se ptám, zda to bylo moudré rozhodnutí."

Když jsem poprvé dostal svůj dopis oznamující mé jmenování do pozice primuse, tak jsem dostal záchvat zuřivosti obrovských rozměrů. Odpovědnost? Kvílel jsem. Kdo to chtěl? Teprve Tichošlápek poznamenal, že mě vedoucí titul dostane blíže k Evansové, takže jsem souhlasil s tuto prácí. Ale to všechno jen kvůli tomu, aby mi byl titul teď, když jsem už dospěl k názoru, že si ho můžu naplno užívat, odebrán..

I když jsem pochopil, co by se stalo, kdybych neřekl pravdu, neměl jsem na vybranou - nemohl jsem podrazit Tichošlápka. To on mi dal ten lektvar se skutečnou naději, že mi to přenese něco dobrého, a pomůže mi to -, abych sklapl o Evansový.

Zní to docela špatně, když jsem si to takhle vyložil, ale stále jsem se nemohl přimět k tomu, abych jim řekl, co se opravdu stalo.

Svěsil jsem hlavu a můj hlas se sešněroval lítostí. "Byla to chyba, pane profesore, nemyslel jsem na následky."

Brumbál si povzdechl. "Pak nemám na vybranou. Pane Pottere, jste tímto pozbyt titulu Primuse, až do dalšího odvolání. Prosím, odevzdejte odznak profesorce McGonagallové. "

Když jsem předával svůj odznak, cítila jsem lítost o které jsem si myslel, že ji kvůli tomu nebudu nikdy cítit.


Teď jsem si vůbec nepřipadal božsky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama