... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

Sebeklam

28. ledna 2014 v 1:07 | Herma |  Moje kecky
Hned, jakmile jsem uviděla nové téma týdne, se krev v mých žilách rozproudila o něco rychleji, srdce se rozbušilo, žaludek se zaplnil šimravým pocitem motýlých křídel, myšlení se zastavilo a mozek se ocitl ve stavu jakéhosi tranzu. Na toto téma jsem čekala až doposud. Těším se na to, až k tomu něco napíšu.


Může se zdát romantická, sentimentální, bouřlivá,neopětovaná, tragická, vášnivá, ... Láska je všude kolem mě. Vidím ji ve dvojicích držících se za ruce v parku. Čtu a píšu o ní. Pročítám její bláznivé verše. Vídám ji ve filmech, poslouchám milostné písničky v rádiu. Vím o ní přece vše a kdo jiný by o ní mohl lépe vyprávět?

Ale upřímně, znám ji?

Nebo jsem ta, která se schovává za tuto všeználkovskou masku a lásce se úspěšně vyhýbá?
Nejsem přece necita - dokážu mít ráda. Z celého srdce můžete mít rádi hokej, stejně tak vážnou hudbu, knihy Tolstého, své zaměstnání, svou postel nebo psy. Nejsou to snad už dostatečně hluboké city? A jak je na tom s hloubkou láska?

Umím milovat? Nebo se tomu vehementně bráním, abych se vyhnula zlomenému srdci? Pravda občas bývá krutá, ale je důležité si ji přiznat.

V mém životě byl jeden člověk. Nutno dodat - měla jsem ho ráda. Když jsem ho poprvé v životě spatřila, zaplavily mě úplně stejné pocity, jako před napsáním tohoto článku. Jenže řízením osudu si mě dokázal znepřátelit hned první větou kterou pronesl. A tak začala dlouhá cesta, kterou ke mně hledal. Tohle jsem si vždycky přála - nechat se dobývat. Už jako malá jsem zbožňovala pohádky, kde princ musí za svou princeznu bojovat.

Postupně se z nás stali dobří kamarádi. Ale bylo pro nás přátelství dost?

Když se teď vrátím domů, přečtu Annu Kareninu za Mozartovy hudby, zkontroluju výsledky hokejového utkání a ulehám do postele se svým zakrslým psíkem a pocitem prázdnoty, občas se ohlédnu zpátky. Nejhorší na tom je vědomí, jak málo stačilo a místo pocitu osamocení jsem mohla být milována. On se totiž dokázal vyslovit i v náznacích. Ale já jsem zarytě mlčela. Není třeba velkých slov, abyste svého prince na bílém koni nechali kolem sebe jen projet.

Měla jsem si dřív uvědomit, že cestičku k sobě jsme hledali navzájem. I to, že je sobecké nikoho nemilovat. Ale nejstrašnější je zjištění, že nejvíce podvedenou osobou, která si pořád nalhávala, že láska je slabost místo toho, že dává sílu, je moje maličkost.

Pak z mého života zmizel. A mě zůslaly jen oči pro pláč a zvláštní cit. Romantická láska totiž není - jak se mnozí domnívají - příběh červené knihovny, ale nešťastná a neopětovaná.

A tak tedy prosím včechny, kdo si přečetli tyto řádky, ať si ze mě neberou příklad, ale ať urychleně vyhledají osobu, které jsou dlužni cosi říct a ať jejich příběh skončí jako ta pohádka.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Otavínka | Web | 28. ledna 2014 v 4:37 | Reagovat

Opravdu krásná úvaha nad něčím, tak kouzelným, jako bývá láska, pokud to láska je. Někdy se projevuje podivně a jindy jako svéhlavička. Ale horoucí láska může trvat i padesát let, ač se to zdá nemožné. Některá zkušenost je nesdělitelná.Nutno prožít osobně.

2 Scrat | E-mail | Web | 28. ledna 2014 v 7:25 | Reagovat

Oh, to byla nádherná úvaha. Ze všech knih co jsem kdy četla, všichni tam popisovali lásku, ale nikdo se neopakoval po těch druhých. Tys to napsala moc hezky a originálně :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama