... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

Polibek hvězdy

28. února 2014 v 11:03 | Herma |  Moje kecky
Vážení a milí moji,

tenhle text jsem napsala v září 2010 do jedné literární soutěže na blogu, který už zřejmě ani neexistuje. Zadáním bylo napsat pohádku s jejími klasickými rysy - nadpřirozené postavy, zápletka, vítězství dobra, šťastný konec...
Inu, posuďte sami, zda se mi to tenkrát povedlo.

Herma



Sára bydlela sama s babičkou v malém půvabném domečku na odlehlém kopci za vesnicí. Proto neměla žádné kamarády se kterými by si mohla hrát. Navíc se Sára moc bála tmy. A tak jí babička nechávala každou noc zapnutou lampičku.
"Pojď se podívat z okna," řekla jí jednou večer babička, "něco ti ukážu."
"To se mi nebude líbit," strachovala se Sára, "je noc a venku je tma."
Babička se usmála. "Pojď se podívat," a rozhrnula závěsy. Sára překvapením ani nedýchala. Tam, na sametově černém nebi nad polem, plaval veliký stříbrný měsíc a tisíce bílých hvězdiček. Bylo to nádherné.
"Každý tam má svou hvězdu," řekla Sářina babička. "Teď si můžeš vybrat svou, Sáro." I když ji mraky schovají, ona ti bude přesto svítit celou noc. Jako tvá lampička."
Sára se rozhlédla po obloze. Nejvíce se jí líbila ta malinká, která poblikávala. Jako kdyby na ni mrkala.
"Teď půjdu spát, babi," řekla, "nech roztemněno a tu lampičku vypni. Teď už se nebojím tmy, když vím, že mi tam svítí moje hvězdička." Zachumlala se pod deku a přemýšlela o ní. Ještě naposled pohlédla na hvězdné nebe v zamlženém okně a pak usnula sladkým spánkem.
Když se druhý den ráno probudila, okno bylo pořád orosené, ale v těch místech, kde v noci viděla svoji hvězdičku, se lesklo pět stříbrných šmouh. To stejné se opakovalo i další den. Třetího dne se však Sára probudila časněji, ještě za soumraku. Za oknem jejího pokoje stál na terase malý černovlasý chlapeček přibližně jejího věku, jednu ruku přitisknutou na tabulku skla. Díval se na ni s úsměvem a v blankytně modrých očích se mu leskla radost. Sára otevřela balkónové dveře a zeptala se: "Kdo jsi a jak ses sem dostal?"
Chlapec jednoduše odvětil: "Jsem Regulus - tvá hvězda. A přišel jsem za tebou z oblohy, abych na tebe dával v noci pozor."
"Ty jsi moje hvězda?" Sára tomu nemohla uvěřit.
"Ano, opravdu jsem tvá hvězda. Každý z lidí má svou hvězdu - když se narodí, zrodí se i jeho hvězda."
Sára nevycházela z údivu. Vtom ji napadla ta nejskvělejší myšlenka: "Regulusi, můžeme být kamarádi a můžeme si spolu hrát," řekla nadějně.
"Hvězda a člověk, kdo to kdy slyšel, to je velice nevídané přátelství," podivil se Regulus a zmizel.
Ten den nemohla Sára myslet na nic jiného, než na svého ochránce, nedokázala se na nic jiného soustředit. Ani na přírodu venku, ani na práci. Dokonce jednu begónii přelila, upustila na zem kořenáč a sedla si na spící kočku (která potom utekla, a když se vrátila a žadonila o smetanu, Sára ji neúmyslně polila mlékem). Večer byla ráda, že už ten zmatek skončil a ona se zase mohla zahledět na nebeskou klenbu. Ale pak najednou vykřikla radostí. Na balkóně stál její hvězdný hoch a vedle něj neznámá vysoká útlá žena v indigově modrých šatech a s diamantovou čelenkou ve vlasech.
"To je moje maminka Canis," pyšnil se chlapec.
"Dobrý večer," pozdravila ji Sára nesměle.
Tajemná paní na ní pohlédla: "Regulus je syn hvězdy, jak dobře víš. Může si s tebou hrát. Ale dej pozor - nikdy ho nesmí ozářit svit měsíce v úplňku, potom bys ho už nikdy neuviděla." Při těch slovech Sáru zamrazilo. Pak se ale paní Canis pousmála "Takže vůbec nic nemám proti tomu abyste se přátelili." Regulus roztáhl rty do širokého perleťového úsměvu. Sára se také usmála. Teď měla konečně kamaráda.
Celé dny si spolu dováděli. Na jaře a v létě trhali květiny a pletli z nich věnce, chytali motýly, brouzdali se v klokotajícím potůčku a hráli si s koťátky. Na podzim běhali po lese, sbírali bylinky a pozorovali oblohu a Regulus celou tu dobu ke každé hvězdě vyprávěl její příběh.
Když přišla zima, děti nechodily ven. Pršelo, jen se lilo, a foukal studený vítr. Na zemi bylo bláto a obloha byla temná. Když se probudili, všechno bylo studené a šedé a takové to zůstalo po celý den. Potom se jednou ráno zdálo, že se k nim zvenku line oknem do ložnice podivná bílá záře. Podívali se ven. Celý svět byl bílý.
"To je sníh!" zvolala Sára a do dlaní nabrala ledové sněhové krystalky. Obuli si boty, šály a čepice a utíkali ven. Celý den stavěli sněhuláky a iglú a koulovali se. Když přišel večer, šli domů. Byla jim zima a byli unavení, ale užili si báječný den.
"Miluju zimu!" řekla Sára a byla to pravda. Nazítří navíc měla slavit své sedmé narozeniny.
K tomuto slavnostnímu dni upekla její babička obrovský čokoládový dort se třešňovou náplní. Navršku zářilo sedm barevných svíček.
"Sfoukni je a něco si přej," vybídla ji babička. Sára se už nadechovala, a zhasla sotva tři svíčky, když se s průvanem otevřely dveře do sedničky a v nich stál Regulus. V ruce držel něco, co se blyštivě lesklo a odráželo sluneční paprsky.
"Všechno nejlepší k narozeninám," popřál jí a položil jí do dlaně briliantové srdíčko na šňůrce.
"I tobě," odvětila Sára děkovně. "Dáš si s námi dort?" Regulus se zahleděl na horu čokoládového piškotu, na kterém svítila už jen jediná svíčka - další tři uhasil vítr.
"Rád," přikývl mlsně.
Společně sfoukli poslední svíci.
"Přáli jste si něco?" zeptala se jich babička.
Sára okamžitě vyhrkla: "Přeci aby s námi byl Regi každý den!" Při těch slovech se Regulus zatvářil zasmušile.
"Hned zítra nastupuji do školy Měsíce a budu se moci vrátit až za deset let."
Sáře div nevytryskly slzy. Proč zrovna její jediný kamarád? Na nic nečekala a políbila ho. "Až se vrátíš, tak mi ten polibek přineseš zpátky."
Oněch nekonečných deset let se táhlo jako smutný zahradní hlemýžď. Nebylo dne, kdy by si Sára nevzpomněla na svého hvězdného ochránce a báječného přítele.
Až pak konečně přišla. Zima. Přesně ta, kdy Sáře mělo být sedmnáct. Venku to ale vypadalo jako přesně před deseti lety - jen šedivé bláto a nevlídné mlžné plískanice. Byl už skoro večer, oblaka se na nebi honila a měsíc se nacházel v úplňkové poloze. Když vtom se objevil. Přesně jako před desetiletím stál uprostřed dveří.
Sára z něj nemohla spustit oči. Byl nějaký jiný. Změnil se. Už to nebyl ten roztomilý chlapec. Zmužněl. Na prahu stál dospělý muž - statný a svalnatý, onyxové vlasy rozcuchané, a na tváři mu hrál lehký úsměv, když Sáru znovu po letech spatřil. Oči barvy podvečerního nebe se mu zaleskly.
"Podívej, Sáro," v rukách držel hromádku čerstvého nadýchaného sněhu. "Už padá. Přesně na naše narozeniny. To je ten nejkrásnější dárek," usmíval se.
Když vtom se událo něco nečekaného. Měsíc vyplul zpoza mraků a osvítil jinocha stojícího napůl mezi domkem a širým nebem. Jeho tvář podivně zešedivěla a pak nabrala barvu leštěného cínu. Sára zděšeně vyjekla. Rychle vyběhla ke dveřím a chtěla Regula chytit, ale už bylo pozdě. Místo něho svírala v dlaních jen hvězdný prach. Sára se nezmohla na nic. Jen dál civěla do místa, kde stála ta osoba, v níž našla zalíbení. Zůstal jen třpytivý lesk a proud měsíčního svitu.
Sára vyběhla na dvorek nad kterým se pohupoval na šedém beránku měsíc.
"Ty," vykřikla k němu vzhůru, "ty jsi mi ho navždycky sebral. Proč, vždyť si byl jeho učitel? Proč jsi takový sobec? Jak může být někdo tak necitný a chladný?"
"Já že jsem necita?" promluvil k ní měsíc. "To ne já, ale vesmírný řád. Regulus ho porušil a už mu není cesty zpět."
Dívka se div nerozplakala. "Přeci musí být nějaký způsob, jak mu pomoci," zašeptla prosebně.
"Je," souhlasil měsíc a mnul si svou stříbrnou bradu. "Ale je jen nepatrná naděje, že se ti to povede. Nejdříve bys ho musela z prachu poskládat a poté kouzlem znovu přivést k životu. Musíš ale použít svit, který někdy vyzářil. Nejtěžší na tom celém ovšem je to, jestli ho nemiluješ nebo on tebe, zůstane navždy nicotou a ty sama se změníš ve hvězdu. Navíc Regul jako hvězda nemá cit…" A pak ho překryl mrak, takže se Sára nedozvěděla, jak to má provést. Bezmocně stála pod oblohou a srdce ji pálilo. Čím dál víc.
"Už se měním," napadlo ji., při vzpomínce na Hvězdu se jí draly slzy do očí. Jedna slza, veliká jako perla jí sklouzla přes tvář. "Co to tu tak jemně svítí?" zeptala se plačky spíše sama sebe. Na hrudi ji hřál ba dokonce blankytně zářil briliant. "Ach jistě, dar mého strážce. Nemůže neznat cit, když mi daroval své srdce!," to už jí slza skanula z obličeje přímo do dlaní plných hvězdného prachu. A v bleděmodrém osvětlení srdíčka z broušeného diamantu se z třpytivé hmoty stal Regulus. Vypadal jako kouřový hustě padající sníh.
"Přišel jsem ti vrátit polibek," řekl a naklonil se k Sáře. "Mám tě rád a nechci tě ztratit. Ať se rozplynu, než ty abys byla hvězdou!" a konečně Sáru políbil. Cítil žár uvnitř sebe. Myslel si že už se rozpouští a bál se otevřít oči. První se vzpamatovala Sára.
"My žijeme," rozzářila se a silným obětím div ho nerozmačkala. To znamenalo jediné - oba se vzájemně milovali čistou láskou. Nic většího a skvostnějšího si nemohli přát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama