... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

7# O otravném prefektovi, noci plné plížení a kouzelném zrcadle

12. prosince 2014 v 11:21 | Herma |  Felix Felicis
Tuhle kapitolu věnuji Niki - díky za tvou svatou trpělivost a čekání :)

Upozornění: další várka slov z teenagerského slovníku.


"... A pak se tam objevily růžové myši! Byly úplně všude! Byl jsem obklíčený-"

Tento příběh jsem si vyslechl tucetkrát.

Víte, jak iritující je hlas Petera Pettigrewa poté, co jste tucetkrát slyšeli stejný příběh?

Ne, nemůžu si představit, že byste to věděli - ani si neumím představit, že byste si mohli myslet, že to znělo jako struhadlo na sýr nebo jako nehty znovu a znovu nemilosrdně škrábající po tabuli. Netřeba dodávat, že jsem byl blízko tomu, aby si ze zoufalství strčil brk do očního důlku.

"- Pak ta špinavá věc - kočka Evansové - se nějak dostala do ložnice..."

Dobře, už toho bylo dost. Vstal jsem, hlava mi nepříjemně bušila. "Jdu do kuchyně," přerušil jsem ho rychle. Peter na mě pohlédl s mírným rozčílením za to, že jsem přerušil jeho příběh, ale i nadále si povídal s Remusem, který naslouchal s napjatou pozorností.

Jak jsem si začal razil cestu ven ze dveří, cítil jsem, jak mě Siriusovy oči pronásledují přes celou místnost. "Dvanácteráku, chceš-?"

"Ne," vyplivl jsem krátce. Sirius soupeřil o mou pozornost, nebo možná přesněji, o moje odpuštění, po celé odpoledne a upřímně řečeno, byl jsem z něho stále dost otrávený.

Z věšáku za dveřmi jsem popadl svůj neviditelný plášť, chvíli jsem se hrabal v kufru, než jsem konečně našel Pobertův plánek a rychle vystoupil z místnosti a hlasitě za sebou zabouchl dveře.

Dobrá tedy, tak jsem se zcela ještě nepřenesl přes události tohoto dne.

Přestože jsem si oblékl neviditelný plášť, sejít do společenské místnosti bylo nervy drásající - viděl jsem obvyklou pózu prefekta Martyho Boota, nepřístojně si pohrávajícího u krbu s palci. Boot ke mě choval hořící vášeň... nenácisti, z důvodů, které mi nejsou zcela jasné - tak co kdybych na něho vytáhl několik žertovných kleteb a způsobil mu trochu nepříjemností?

Je to kokot.

Nemohl jsem odolat, vytáhl jsem z hábitu hůlku, zamířil jsem jí na oheň a zašeptal rychlé kouzlo, tak tiše, jak jen to šlo. Gejzír oranžových jisker vytryskl z konce hůlky a překvapil Boota; ale předtím, než se mohl dostat ke "Kdo je tam?" Oheň se probral k životu, plivat kousky troud a uhlíků, když začal hlubokým hlasem křičet nadávky.

"Ty kokote! Ty nadbytečný příživníku! Ty vyměklý malý spratku! Ty-"

Lehce jsem se uchechtl, když Boot vytřeštil oči a škrábal se zpátky do křesla, s ústy jako ryba lapající na suchu. Ačkoli se Boota jala chopit hrůza, neochotně jsem si to nechal ujít a rychle se vytratil ze společenky, otevřel a zavřel jsem průlez tak nepozorovaně, jak jsem jen mohl, než-li to mohl zjistit Boot - byl to chytrý pitomec i přes svou zjevnou nekompetentnost, když přišlo na vybrání nepřítele.

Hrad byl chladný a temný, jediné světlo poskytovaly v držácích plápolající pochodně. Rychle jsem seslal tlumící kouzlo na své boty, což mi dovolilo tiše se pohybovat po kamenných chodbách. Urychleně jsem se podíval na mapu, očima jsem snímal učitele, kteří by mohli stát v mé cestě do kuchyně, když jsem si všiml něčeho neobvyklého. Značka Lily Evansové ve tvaru srdce (ano, ve tvaru srdce, jsem mladý, jasné?) nebyla v její ložnici, jak by měla být. Ne, byla ve třetím patře v nepoužívané učebně.

Rychle jsem zvážil klady a zápory toho, zda tam přijít s najít ji - sliboval jsem si, že ke mně bude trochu měkčí, s ohledem na její nepříjemný malý žert ze dnešního dne. Ale hodlal jsem ji nechat se v tom ještě chvíli vyválet, ať ji vina sžírá tak, že nakonec přijde za mnou.

Nehlučně jsem se pousmál. Z koho že jsem si dělal žertíky? Rychle jsem skenoval mapu, abych našel nejrychlejší trasu do třetího patra a pak jsem si začal razit cestu k Lily Evansové.

~*~

Všechno na hradě vypadalo v noci úplně stejně, jako ve dne, takže by nemělo smysl popisovat vám tuto konkrétní chodbu. Spěchal jsem dlouhým koridorem, oči na mapě. Zašel jsem daleko a moje mysl byla otřesena možnostmi, které mi dnešní noc mohla přinést.

Tlumený vzlyk prolomil ticho chodby, zněl vzdáleně. Zastavil jsem se a poslouchal. Pak to tu bylo zase - byl to jemný, měkký nářek tlumený mírně pootevřenými dveřmi kousek přede mnou. Se sebevzepřením jsem se zvýšenou opatrností přistoupil ke dveřím, jemně do nich zatlačil, abych je otevřel. Jak jsem měl podezření, byla to stará učebna, zaprášená kvůli nepoužívání, a první věc, kterou jsem rozpoznal byl rudá skvrna přikrčená uprostřed místnosti před pozlacený zrcadlem.

Zamračil jsem se - jestliže jsem očekával cokoliv, tohle to nebylo. "Lily?" Zeptal jsem se nevěřícně, a setřásl plášť z ramen. Co tu, u Merlina, dělá?

Ještě více vzlyků a žádná odezva. Přesunul jsem se blíž, ale tak, abych se vyhnul lavicím pokrytých vrstvami prachu. Byly opravdu špinavé, a to zcela nedávalo smysl - kudla, jaký že je to pak vlastně účel domácích skřítků? Ti líní debílci si pravděpodobně myslí, že-

Správně. Soustřeď se!

Zrcadlo bylo vysoké, dobře překonávalo mou vlastní výšku. Rám byl zlatý a ozdobený do něj vepsanými slovy. Nakoukl jsem blíže, což je o něco složitější, než by se mohlo zdát, vzhledem k tomu, že Lily se před ním krčila, takže jsem musel přijít z boku, oči napjaté, abych přečetl nápis:

Erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi.

Poklesla mi čelist a ze šoku jsem musel udělal krok zpátky. Zrcadlo z Erisedu? Slyšel jsem o něm, každé čistokrevné kouzelnické dítě slyšelo; moji rodiče mi o něm vyprávěli, když jsem byl malý kluk, ale myslel jsem si, že je to byl předmět z legend. Nikdy předtím jsem si nemyslel, že je skutečné; a nikdy bych nepovažoval Bradavice za místo jeho úkrytu.

I když ... teď, když jsem o tom přemýšlel, zdálo se to zřejmé, Brumbál byl génius; více než jen praštěný vrbou mlátičkou, ale přesto geniální.

Pomalu jsem se zotavoval ze svého šoku, opatrně jsem se přiblížil k Evansové, která ještě stále tiše vzlykala na podlaze. Její oči byly upřené na obraz před sebou a dokonce jí slzy stékaly po tváři.

"Lily," řekl jsem tiše, "Lily, co vidíš?"

Podívala se na mě, oči skelné a zarudlé - nikdy jsem ji neviděl tak moc vyvedenou z míry. Shrbená na kamenné dlažbě, třesoucí se silou vlastních vzlyků - nikdy nevypadala tak krásně. Zavrtěl jsem hlavou, vzlyk jí unikl z hrdla.

Počkat. Jen jedna věc by ji takto rozrušila. Brada mi poklesla ještě níž, jako by mě zasáhl jako hippogriff do obličeje. Při Merlinově posvátné noční košili.

Lily... viděla... mě.

"Lily," řekl jsem vážně a snažil se zakrýt čirou radost z toho pomyšlení, "Ty vidíš mě, že jo?"

Tohle mělo reakci. V hrůze na mě zírala. Tehdy jsem to věděl jistě; u Merlinových vousů. Byl jsem nejhlubší touha srdce Lily Evansové!

To by měl být nejlepší okamžik mého života.

Přikrčil jsem se vedle ní, a s pochopením jí umístil ruku kolem ramen. "Vím, že je těžké to přijmout, Lily, ale jak vidíš, každý má pro mě slabost; Merline, myslím, že kdybychom sem dostali celou ženskou populaci, alespoň polovina, možná i více - kdo jsem já, abych to hodnotil? - by viděla to, co vidíš právě teď ty-"

Najednou jsem na tváři ucítil bodavou bolest, jak se rozohnila a ohnala se rukou, aby mi dala facku.

"Hej!" Vyjekl jsem, svíraje svou tvář. "Za co to ​​bylo?! Neměla bys mlátit do touhy tvého srdce, Lily, tohle opravdu nepřispívá v tvůj prospěch -"


"Drž hubu, Pottere!" Zasyčela, tyčíce se nade mnou. V jejím obličeji se vyrýval čistý vztek; ve skutečnosti vypadala docela děsivé, její červená hlava rozcuchaná a obličej celý zkrabatěný. Něco jako taková ta strašidelná skotská víla banshee. "Nemáš ponětí, o čem to mluvíš!"

"Cože? Samozřejmě, že ano! Přišel jsem semka, viděl že pláčeš - jsi očividně naštvaná! Co jiného bys viděla? "

Přimhouřila oči. "Nemáš ani ponětí, co jsem viděla," vyprskla, její hlas byl jedovatější a sílil s každým slovem. "A pokud bys našel čas vytáhnout mozek z prdele, zjistil bys, že se celý svět netočí kolem tvý tupý hlavy!"

Než jsem se mohl dostat ke slovu, zmizela se zašustěním hábitu a stylem, kterým to uměla provést pouze Evansová.

Přísahal jsem sám sobě. Jen já jsem byl schopný podělat ještě víc tuhle zasranou situaci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TomkoC | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 14:19 | Reagovat

Máte spoustu zajímavých článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama