... existuje spousta kouzel, ale nejmagičtější je LÁSKA...

Prosím všechny, čtenáře i zvědavce
o názory, úvahy, myšlenky, dojmy, pocity, emoce a já-nevím-co-ještě
napsané v KOMENTÁŘÍCH,
protože jen vaše odezvy a podpora jsou můj hlavní hnací tvůrčí motor :o)

8# O zjevení, úsměvech a mistrovských plánech

14. prosince 2014 v 22:40 | Herma |  Felix Felicis
Závěrečná :)



Druhý den ráno to vypadalo, jako by se nic nestalo. Po snídani jsme ve společenské místnosti zabrali nám právoplatně patřící pohodlná křesílka u ohně a Evansová a její tlupa se usadila v druhém rohu, chichotali se a diskutovali o Merlin-ví-čem (a jsem si docela jistý, že to radši nechtěl vědět).

Tohle je krutá pravda; Evansová předstírala, že jsem byl tapeta, Sirius žvanil, jako kdyby mi ten vůl nepodstrčil riskantní lektvar, Remus upíral pohled na nožky Thelmy Zambini - její bratr byl ve Zmijozelu! - když přecházela místnost a Peter visel na každém Siriusově slově.

Bylo to obvyklé a způsobovalo to, že se mi chce křičet - samozřejmě mužným řvem plným vzteku a pocitu úzkosti, ne holčičím výkřikem prosté frustrace.

... Jo. Vzpomínáte si na ty dívčí sklony, které se mě poslední dobou drží?

Každopádně, ignorujíce základní pravidlo dospívajících chlapců - nikdy se nepřibližovat k dívce, když je obklopena přáteli - jsem se rozhodl řešit problém se vztyčenou hlavou. Taky jsem nedbal tázavých pohledů svých přátel, zvedl jsem se z křesla a zamířil si to k Evansové, mé rty přitom tvořily těsnou linku a neústupně se mi blýskalo v očích.

"Evansová, musíme si promluvit."

Jedna z dívek se zachichotala, zatímco Evansová na mě vzhlížela pohledem naprosté nezájmu v její hezké tváři. "Nemám, co bych ti řekla."

"Ale ano," přerušil jsem proslov tím, že jsem ji popadl za zápěstí, abych ho zvedl k sobě, "máš."

"Pottere," zavřeštěla, když jsem s ní manipuloval a táhl ji ze společenské místnosti, "CO SI MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ?!"

V době, kdy jsme opouštěli společenskou místnost, přitahovali jsme pozornost skoro všech jejích obyvatel. Nebyl bych překvapen, kdyby poslouchali na druhé straně otvoru v portrétu.

"Pottere." Její hlas byl smrtelně klidný. "Co chceš?"

"Musíme si promluvit o poslední no-"

Toto ji vyzradilo. Poznal jsem její přidušený výraz, tak důvěrně známý! Cukání ve tváři, než vybuchla, a její hlas se odrážel od stěn chodby.

"Co chceš slyšet, Pottere?" vyštěkla, oči žhnuly vztekem - nebo, že by to byly slzy? "Že jsem viděla tebe? Protože, nebylo by to pro tebe skvělé? Přemýšlel jsi někdy aspoň na jednu sekundu, že svět se netočí kolem tvého masivního ega?! "

Tento argument se mi zdál trochu nadbytečný. Nicméně neměl jsem v úmyslu jí to říct, ze strachu, co by mohla udělat, a tak jsem zůstal zticha.

Zhluboka se nadechla a tentokrát byl její hlas měkčí. Stužka strachu se mi rozlévala po páteři, tohle jsem nečekal. "Viděla jsem tebe, to byla ta nejhorší část toho všeho. Viděla jsem teba a mou sestru a Severuse a mé rodiče a všichni spolu vypadali tak šťastní, a byla jsem tam já uprostřed toho všeho, a usmívala jsem se a byla jsem šťastný a-a-"

Odmlčela se, slzy jí stékaly po tváři. Tiše škytla a teď jsem byl omráčený já, neschopný ani moc přemýšlet o tom, co se vlastně děje. "Ale ty - tys to musel zlehčovat!." Skvělé, pomyslel jsem si. Rukama naznačila gesto nad hlavou, což jsem měl být zřejmě já. Teď už vím, že Lily Evansová mě určitě chce v kalhotkách. Perfektní! "Víš co, Pottere, možná tě mám, navzdory sobě, ráda, ale ty jsi naprostý hajzl."

Co?

ONA MĚ MÁ RÁDA!

Otočila se k odchodu, tak jsem udělal to jediné, co jsem byl schopen myslet, abych jí zabránil v odchodu - chytil jsem ji za zápěstí a strhl ji zpátky do náruče a políbil ji. Pravda, její reakce na to nebyla příznivá, ztuhla jako prkno, a když znovuzískala své motorické funkce, nakopla mě do mé chlouby.

"KDO SI MYSLÍŠ, ŽE JSI, POTTERE?"

Skvělý plán, Pottere. Polib ji, takže tu zůstane a bude na tebe křičet.

A pak mi to došlo. Líbilo se mi, když na mě křičela. Líbilo se mi, když jí tváře vzplanuly hněvem, jak její hlas nabíral na pronikavém tónu, který by byli schopni poslouchat jen psi. Pomyslel jsem znovu na ten domek, ve kterém si představovala, že žijeme, zatímco předstírala zájem o mě, svatbu, ba dokonce i děti!

A najednou už to nebylo tak špatné. Vzhledem k tomu, že mě má ráda.

Ani jsem neposlouchal její nikdy nekončící tirádu urážek. Měl jsem zjevení. "Lily, prosím, jen-"

"CO? CO BYS MI MOHL PO TOM VŠEM ŘÍCT, POTTERE? "

Zamrkal jsem. "Miluju tě, Lily. Svatej hippogrife, tohle je ta zatracená pravda. Miluji tě Lily Evansová a udělám cokoliv, abys to taky viděla."

V tom se otočila a zase na mě pomrkávala. Ale opravdu hloupě. "C-co je? No tak, Pottere, určitě ne- "

Přerušil jsem ji s hlasem bláznivě klidným. "Jsem do tebe až po uši zamilovaný. Nic mi nezabrání, abych ti to dokazoval, a ne, tohle není jako dřív, víš, když jsem tě chtěl, protože, no, protože jsi krásná a hodíš se ke mě." Zírala na mě, ale posunul jsem se, vzal jí dlaně do svých. "Tentokrát budu lepší. Dám ti to, po čem touží tvé srdce, Lily. Budu slušný k Umaštěncovi, budu hodný na tvou sestru, ať je to kdokoli, Merline, tvé rodiče budu brát jako vlastní!" Mrkl jsem na ni, když naprosto ohromená zírala, kam se rozhovor stočil. "Cokoliv, Evansová."

Stalo se to rychlostí blesku - v jedné chvíli na mě Evansová ohromeně zírala a v další jsem ležel na podlaze s palčivou bolestí vystřelenou na jednu stranu mého obličeje a ona stála nade mnou se zuřivým záblesk v očích.

Ale poslední věc, kterou jsem viděl na její tváři byl malý, sebevědomý úsměv, když vyšla z místnosti.

A tak jsem se taky usmál.

~*~

Opět ve společenské místnosti jsem s úsměvem dokončil svůj příběh. Evansová zmizela i s kamarádkou ve svém pokoji - zřejmě budou diskutovat můj okouzlující úsměv a ďábelsky dobrý vzhled.

"Cože?"

"Řekl jsem Evansové, že ji miluju." Ukousl jsem velké sousto z jablka, které jsem v současné době hltal, a prohlížel si před sebou dopis, který jsem psal. Nejen, že jsem se rozhodl Brumbála přimět vrátit mi zpět můj odznak primuse, ale i sám jsem se rozhodl přijmout iniciativu a něco si dokázat. Proto jsem navrhl spravedlnost - dokončit záležitost s olihňovou atrakcí (pod dohledem, samozřejmě) pomocí líbacího stánku (Lola Turpinová už byla oslovena, s obrovským Remisovým nesouhlasem).

Celý výtěžek půjde na charitativní účely svatého Munga, a pokud by to vyšlo bez problémů, tak by měl můj titul být obnoven. A Lily mi ve chvále a úžasu padne k nohám na kolena, ale to je zatím jen spekulace.

Jó. Byl jsem tak dobrý.

Sirius zamrkal. "Cože?"

Remus ho udeřil do hlavy. "Merlina, Tichošlápka, zníš jako porouchané rádio."

"Ale proč?"

"Ach ne - no jo, Petere, protože takto formulováno to bylo mnohem lepší."

Šklebil jsem se na pergamen, když jsem na něj pečlivě čmáral své tvrzení. "Myslím, že se jí to líbilo."

Tentokrát jsem to byl já, na koho byl zaměřen Remusův nedůvěřivý pohled. "Opravdu? Co udělala?"

Ukousl jsem si další sousto z jablka. "Udeřila mě do - čelisti."

Sirius odfrkl. "A jo, vzala ho skvěle."

"Ale!" Na okamžik jsem se odmlčel, když jsem se dusil jablkem. "Ale," pokračoval jsem, "usmála se."

Remus obrátil oči v sloup. "Asi ze spokojenosti, když tě vidět válet se v bolestech."

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, na tom bylo něco jiného. Něco, co říkalo: 'můžu být jen potěšená tím, že mě miluješ'."

Petr zavrtěl hlavou. "Spíš jako 'mohla bych to brzo udělat znova'"

Rozhodl jsem se ho ignorovat. Dokončil jsem svůj dopis a podepsal se kudrlinkatým písmem. "Chce mě."

Náhle Sirius vypadal nesvůj. "Jamesi, kámo ... je tu něco, co ti musím říct."

"Do toho, Tichoši - dneska mě ničím nezrušíš!"

Nepohodlně se posunul ve svém sedadle. "Ráno jsem ti přikápl skutečný Felix Felicis do dýňové šťávy."

Jablko spadlo na podlahu. "Cože?"

"Dochutil jsem tvou dýňovou šťávu, když jsi se trápil vyváděním Evansové," řekl s úsměvem. "Věděl jsem, že ten první byl nefunkční, takže jsem ukradl jiný. Nastavil jsem celou věc; ukázal jsem prvákům chobotnici, nastražil jsem Lolu ke Třem košťatům a dal jsem si záležet, aby mě Lily viděla, jak ti dávám lahvičku. "

Byl jsem omráčený. Nemohl jsem mluvit, tak moc jsem byl v šoku. Vedle mě se Remus uchechtl a Peter sotva skrýval úsměv.

Sirius se na mě zašklebil se. "Právě jsem provedl nejoslnivější zápletku, jaká je známa, Paroháči. Bylo to epický. "

Merline, byl skvělý.

"A změnou je, že ona tě má ráda! No, možná. Ty jsi, no víš, prostě ty. Možná nebýt ... tohohle. "

"Právě jsi ukázal na celou moji maličkost."

"Ano! Pochopils! Máš to v sobě a ji v hrsti!"

... Blbec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliška K. | E-mail | Web | 4. června 2016 v 19:04 | Reagovat

Už jsi dlouho nepřidala nic novýho a to jsi se mnou dycky chtěla psát velkej projekt :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama